|
Post by Raven Reyes on Oct 13, 2020 22:56:29 GMT 1
*Raven uměla mít efekt na muže a moc dobře to věděla. Hell, často toho i využívala nejen k tomu, aby něco získala, jako v tuhle chvíli přednostně něco k pití, ale i jen tak. Dávalo jí to pocit nadvlády nad ostatními a to pro ni byl ten nejlepší pocit. Na barmana nemusela ani zamrkat ani se usmát, aby ji hned obsloužil. Její šaty všechno zařídily za ní. Ještě ani nestihla dovyslovit svou objednávku a barman se už hnal ke flaškám alkoholu splnit jí její přání. Během chvilky před ní byla postavena sklenička s martini a ona už se otáčela k odchodu od baru, když ji zastavil mužský hlas. Stočila k muži pohled a prohlédla si ho od hlavy až k patě. Byl to její zvyk, snažila se tak vždy určit předem s kým má tu čest. I když oblek neměl celý, bylo vidět že jeho hodnota je mnohonásobně vyšší, než půlka jejího šatníku. A to se ona finančně měla opravdu dobře. Pozvedla obočí a usmála se. Její úsměv však nedosáhl k jejím očím. Nebyla moc usměvavý typ.* Výhoda toho být žena. *Prohodila jednoduše. Chvíli zvažovala, zda ho tam prostě nenechat a jít si po svých, ale nakonec se rozhodla zůstat. Stočila k cizinci zbytek svého těla a martini položila zpět na bar.* Předpokládám, že vás si barman moc nevšímá, že? *Naklonila hlavu na stranu a zamíchala svůj drink párátkem s olivou.* Můžu vám s tím pomoct jestli chcete. Co si dáte? *Zeptala se a když jí odpověděl, mávla na barmana, který k ní během chvilinky znovu přiběhl. Jako ztracené štěně. Jak smutné. Drink pro jejího společníka byl též připraven v rekordním čase a postaven před ní. Volnou rukou ho posunula po baru k cizinci vedle sebe.* Máte štěstí, že jste mě oslovil, nejspíš byste čekal ještě hodně dlouho. Jako tamti chudáci. *Mávla rukou směrem k mladým klukům, kteří se marně snažili upoutat pozornost barmana.*
|
|
|
Post by Rosaline Hall on Oct 13, 2020 23:39:29 GMT 1
*Hneď pri vstupe do honosnej vily sa v jej ruke ocitol pohár s alkoholom. Samozrejme, ako inak. Ako prechádzala chodbou okolo prázdnych schránok, tak nazývala ľudí, ktorí už od pohľadu vyzerali, že nemali žiadnu osobnosť alebo to proste boli na jej vkus iba dievčatá, ktoré sa so svojim oblečením mohli jedine postaviť pri diaľnicu D1, ktorá spojovala Bratislavu s Košicami. Tam by sa im tie podprsenky s koženými sukňami a červenými kabelkami hodili najviac. Musela uznať, že spoločnosť na tejto párty bola príjemne prekvapivá. Každý si všímal svojho, len sem tam sa niekto pozeral tam, kam by nemal, ale to jej samozrejme ako žene, ktorá nie je trofej na jednu noc vadilo na takej normálnej úrovni ako asi každej nepromiskuitnej žene. Odpíjala si zo svojho pohára a stála trochu ďalej od ostatných. Počúvala ich rôzne konverzácie, ktoré sa v jej blízkosti odohrávali, ale žiadna z nich ju neohromila na toľko, aby sa k nej pridala. Vlastne ona sa do konverzácií pridávala len veľmi málo. Vždy totiž potichu čakala, kým sa niekto doplazí za ňou. Neverila totiž nikomu tak, aby sa s ním dala len tak do reči. Nepotrebovala nikoho na to, aby sa zabavila. Na čo aj vlastne keď mala vo svojej hlave ďalšie dve dámy, však? Ako však stála na kraji a popíjala, zamyslela sa nad tým, čo asi práve robí majiteľ tohto luxusného domu. A my o vlku... Hneď po jej myšlienke sa jej práve človek, na ktorého myslela prihovoril.* Pán Andonov...* Oslovila ho ako svoje privítanie a pomaly si ho prezrela celého od hlavy až po päty.* A nebola to snáď samozrejmosť? Čakali ste, že už som na vás zabudla, keďže sme spolu dlho nespolupracovali? *Pozdvihla kútiky k úsmevu.* Možno by som sa vám mala ozývať častejšie... *Jemne mu popravila golier čiernej koženej bundy pričom na jej tvári stále hral mierny úsmev.* Biznis je biznis. Časy sú ťažké, ale to najhoršie ešte len príde, nemám pravdu? Sám ste pred časom spomenul vojnu a určite nebudem klamať, keď poviem, že na ňu všetci čakáme, všakže? *Nad svojim vyjadrením pokrčila ramenami.* Vy však vyzeráte neskutočne unavene. Stalo sa niečo? *Nie že by sa Rosaline zaujímala, ale nemohla si nevšimnúť, že muž stojaci pred ňou za tých niekoľko mesiacov stratil akýsi kúsok zo svojho čara.*
|
|
|
Post by Park Seojoon on Oct 14, 2020 10:03:46 GMT 1
*Pro něj bylo težké si na takové chování zvyknout. Pokud byl kdekoliv ve své firmě, lidé se mu nabízeli se vším a nemusel se starat, o to jestli ho někdeo obslouží nebo ne. Samozřejmě, že nemohl očekávat stejně zacházení na nějaké párty, kde většina z jejich účastníků, byli normální občané tohoto města. Až na výjimky, ovšem. Člověk za barem nejspíše dostával dobré peníze za tento job, podle vzhledu domu, ve kterém byli, o tom Seojun ani nepochyboval. Možná to bylo trochu neslušné oslovit dámu, ale podle toho, co právě spatřil, byla jediná, jenž získala barmanovo pozornost, aniž by tam musela dlouho stát. Nemohl si nevšimnout jejího pohledu, který očividně soudil jeho oblečení, ale on sám si dovolil jí sjet pohledem. Její šaty rozhodně byly velmi lichotivé a část toho kouzla, které nad barmanem držela. Zcela automaticky se usmál také, avšak jeho situace byla podobná.* Musím říci, že vám to opravdu nyní závidím. *Odpověděl ji upřímně a sledoval její další kroky. Viděl přesně, že měla před chvílí namířeno daleko od baru, ale nyní se rozhodla zůstat. Seojun se lehce ušklíbl, možná slečnu něčím dostatečně zaujal.* To bych vám byl velmi vdečný. Rád bych si dal whiskey na ledu. *Řekl jí svou obvyklou objednávku a zaujatě sledoval, jakou rychlostí se před ní jeho drink objevil. Uchopil menší skleničku a pokroutil hlavou.* To opravdu mám, děkuji. Nejsem na tohle zvyklý. *Přiznal se a podíval na bandu kluků, jež neměli sebemenší šanci si získat barmanovu pozornost.* Neoslovil jsem vás, ale jen kvůli tomuto. Nemůžu si pomoct, ale jste mi velmi povědomá. *Seojun nestrávil v soudních síní skoro žádný čas, ale o právnících, zrovna těch nejlepších, znal své. Věděl, ke kterým se obrátit podle toho, co zrovna potřeboval a její tvář mu, proto musela být povědomá.*
|
|
|
Post by Jesse Andonov on Oct 14, 2020 12:01:04 GMT 1
*Ako tak pozoroval tie všetky ženy v tejto miestnosti, zamýšľal sa, či raz nájde takú, ktorá by jemu vyhovovala. Mohol by mať ktorúkoľvek na ktorú by si ukázal, no nebolo to také ľahké. Potreboval by niekoho, kto by chápal jeho výbušnú povahu a zároveň aj obdivoval všetky ostatné jeho povahové črty. Niekto, kto by chápal jeho prácu, a stál by pri ňom, nech sa deje čokoľvek. Žena s rozumom, ktorý nesiaha len do výšky jej podpätkov. Samozrejme, si nechával záležať aj na vzhľade, predsa len, nemohol by ho reprezentovať len tak niekto. Kayla zatiaľ stačila, no určite s ňou neplánoval bohvieakú žiarivú budúcnosť. Deti? Svadba? S ňou? Bože chráň. Áno, bola pekná, mala dobré telo, stačila na uspokojenie fyziologických potrieb a na reprezentáciu na mafošských akciách. Ale Jesse jej nikdy nehovorí o Tom čo sa deje v jeho práci, o tom čo ho trápi. Vlastne to on nehovorí nikomu. Nikomu nedôveruje dostatočne na to, aby mu mohol ukázať svoje slabé stránky, a je aj dosť nepravdepodobné, že niekedy na niečo také natrafí. A možno koniec koncov, Kaylu vyhodí z domu a bude vo svojej obrovskej vile sám. Navždy. Maximálne si kúpi psa, alebo nejaké iné zvieratko. Aspoň nebude mať toľko hlúpych poznámok, ako Kayla. Názor mal už samozrejme utvorený aj na svoju spoločníčku Rosaline. Pre neho to bola žena, ku ktorej mal rešpekt (a to teda k veľa ženám nemá(we stan a sexist king)). Mala svoj odbor, v ktorom bola neprekonateľná, a zároveň nebola ani na konverzáciu prostá, či až hlúpa.* Nevedel som, či nebudete zavalená povinnosťami. *pokrčí jemne ramenami* Ja viem, že na mňa sa nedá zabudnúť *vypadne z neho, jeho ego predbehlo jeho jazyk, po tom co si túto celkom nevhodnú poznámku uvedomí, odkašle si.* Ale som rád, že ste prišli. Predsa len, široký výber na zmysluplnú konverzáciu tu zatiaľ nevidím *pokrúti hlavou, pričom jeho hnedé oči zase prejdú po celej miestnosti. Počúva jej odpoveď na to ako sa má veľmi pozorne, zbystrie keď počuje slovo vojna a zapozerá sa do jej smaragdových očí keď mu napráva koženú bundu* Chápem, že pre vás by to bola práca, no momentálne by som bol rád, keby sa odložila *precedí medzi zuby, mysliac na všetko, cez čo si musel preskákať za posledné dni. Akoby mu čítala myšlienky, Rosa sa ho opýtala presne na to* Ani nehovorte. Neustále ma niekto z niečím otravuje. Andonov sem, Jesse tam, je to otravné. *Prevráti očami a pravou rukou si premasíruje čelo, akoby mal práve teraz migrénu, no hneď si uvedomí, že na toto sem Rosa asi neprišla.* Ale to je jedno, vďaka tomu som aspoň mohol usporiadať túto párty. Ponúknem vám niečo na pitie? *Jemne sa otočí smerom k baru, ktorý je pár metrov za ním a späť k nej* Určite aj vy by ste sa rada odreagovala.
|
|
|
Post by Rosaline Hall on Oct 14, 2020 17:48:04 GMT 1
*Čo sa týkalo mužov nemala Rosaline nikdy jasnú predstavu či dokonca odpoveď na to, či by s nejakým chcela stráviť svoju budúcnosť, zostárnuť, možno plánovať deti a či svadbu. Z tejto predstavy jej vždy prišlo jedine tak zle a ona sa tak nad tým nikdy dlho nezamýšľala. Možno ani nemala prečo. Nikdy nebrala mužov ako niečo čo vyslovene potrebuje k svojmu životu.Nájsť si životného partnera je akási norma. Rosaline by ale aj tak mohla napísať niekoľko dielovú knihu o tom prečo ženy nepotrebujú mužov. K partnerskému životu možno aj preto Rosaline vždy pristupovala tak že sa k nemu nepribližovala ani len z dialky. Za prvé nemohla a akoby stále nemôže, pretože má pred sebou stále akýsi ban všetkých partnerských aktivít, ale kto s jej profesiou mal čas na lásku a podobné sračky? Za druhé možno ani nechcela. Veď predsa kto už len by dokázal zvládnuť jej prchkú povahu a hlavne schizofréniu, s ktorou ona sama bojuje? Samozrejme, veľa ľudí o tomto jej handikepe zdravia nevie, ale ako všetci vieme vzťah, priateľstvo a podobne stoja na dôvere a tá u Rosaline neexistuje. Neverí nikomu. Dokonca ani sebe samej. Možno to bude znieť sebecky, ale neverila ani svojemu spoločníkovi, ktorý stál práve pred ňou. Jesse Andonov bol pohľadný muž, niekto kto by stál za hriech, mal všetken rešpekt, ktorý mu mnohí závideli a závidia, ale ona mu aj tak neverila. Nedokázala to aj cez dohodu, ktorú si kedysi dali. Samozrejme ho rešpektovala ako človeka, obchodného partnera ale tam to skončilo.* Na tie správne veci si dokážem urobiť čas.*Odpovedala pričom si jazykom prešla po perách a svoju spoločnosť si ešte raz prezrela. Potrebovala sa trochu uvoľniť a táto party bola správna príležitosť. Nad jeho ďalšou poznámkou jej cuknú kútiky do úsmevu.* Myslím, že hneď ako sa ľahké ženy z mesta dozvedeli, že usporiadavate párty, povedali si, že ako ich trofej bude skončiť u vás v posteli, pričom ich iq by sa dalo prirovnať k prostým obyvateľom pralesov. *Bola si istá, že jej tvrdenie je pravda. Započula pár konverzácii a celkom jej to stačilo k urobeniu si názoru. S pohľadom upnutým do jeho očí sa mierne usmeje a trochu od neho poodstúpi.* Odloží sa na tak dlho ako vydrží mafiám spolupracovať. Všetko to závisí len od vás. Sám viete, že systém mesta padá rýchlo. *Rosaline vedela ako sa všetko pomaly ale isto rúti do záhuby a v tejto ''vojne'' prežijú len najsilnejší.* Hmm... takže máte na svoju prácu rovnaký názor ako ja? Ľudia dokážu byť otravní, ale nezabúdajte, zabíjanie tých najotravnejších je na tom všetkom moja najobľúbenejšia časť. *Po svojej odpovedi na svojho spoločníka žmurkne a počúva ho ďalej pričom prikývne.* Samozrejme. Bolo by to až príliš nudné keby som si dnes večer nič nedala. Whiskey znie ako dobrá voľba.
|
|
|
Post by Matthew Reid on Oct 14, 2020 19:49:56 GMT 1
*Mierne sa mu zdvíhal žalúdok zo zápachu alkoholu, ktorý ho pomaly začal obklopovať. Naposledy keď pil alkohol nedopadlo to najlepšie. Samozrejme sa neopil, pretože toho nevypil veľa, ale aj tie tri slabé poháriky ginu mu preťažili žalúdok takým spôsobom, že v noci sa jeho najlepším priateľom stala toaleta. Nemohol dovoliť, aby sa niečo také zopakovalo a tak odmietal ponuku každého, kto mu pod nos strkal pohárik s tou bezfarebnou horľavou kvapalinou, ktorá jemu osobne neskutočne zapáchala. Vždy pokrútil hlavou a milo odmietol. Na počudovanie sa k nemu valilo množstvo žien. Nechápal prečo. Vždy sa len na každú jednu z nich usmial a namiesto konverzácie o tom čo robí v živote alebo ako sa dnes má a podobne, vždy oboznámil danú ženu s nejakou štatistikou, ktorú mal už podrobne preštudovanú. Nechápal, prečo od neho však odchádzali, keď on im iba dodával potrebné fakty do života. Nespokojne nad tým pokrútil hlavou. Ľudia v poslednej dobe neocenia dobrý fakt. Postával v miestnosti plnej ľudí pri stene a obzeral sa po všetkých zúčastnených. V dave stále videl Penelope, a preto ostával pokojný. Hoci by sa podľa nej mal zabávať a socializovať, on stál na mieste a zabával sa po svojom. Počúval rozhovor podnapitých mladíkov, ktorí stáli hneď vedľa neho. Vytváral si o nich vlastný názor, ktorý síce nebol podstatný, ale on aj podľa toho vedel, čo presne to sú za ľudí. Usmial sa sám pre seba. Táto zábavka mu vyhovovala. Z myšlienok ho vytrhla až žena s výstrihom po kolená a zapáchajúcim etanolom v poháriku. Zmätenosť akú cítil teraz necítil ešte snáď nikdy pred tým. Žena mu podsunula pohár pri ústa a hoci ho nabádala, aby sa napil musel odmietnuť. To ju však nezastavilo. Vec, ktorá ho na tom celom iritovala asi najviac bol jej výstrih. Nepozeral sa tam samozrejme, akurát moc sa to nedalo, keďže jej prsiam by sa nevyrovnala ani taká Pamela Anderson. Žena zostávala neodbytná a každým svojim pohybom narazila Reidovi do hrudníka tým svojim. On sa jej na oplátku snažil vysvetliť, že nemá záujem ako o etanol tak o jej spoločnosť. Vyhýbal sa hlavne očnému kontaktu s jej pravou bradavkou, ktorá vybiehala z jej šiat. Reid očami vyhľadal v dave Penelope, ale tá sa iba so smiechom otočila a opäť sa venovala tancu s vysokým bradatým mužom. Reid teda nemal inú možnosť ako len sledovať ženu a stále ju milo posielať preč. Jej neodbytnosť ho tak trochu privádzala do šialenstva. Nevedel čo robiť, ako sa zachovať, pretože nechcel byť moc neslušný, ale zároveň nechcel mať s ženou nič spoločné. Najviac mu z toho celeého vadilo už len snáď to, že žena sa zasmiala na každej vete, ktorú vypustil z úst. Naozaj túto situáciu nechápal. Zaplavovala ho beznádej. Možno si iba moc utiahol uzlík na kravate a dochádza mu kyslík a tak má halucinácie. Možno ho už niekto stihol zdrogovať. Možností bolo veľa, ale každá mu prišla ako hlúposť, pretože vedel, že uzlíky na kravate má dotiahnuté vždy perfektne a hlavne sa ničoho na tejto party ešte nedotkol. Žena s obrovským poprsím sa na Reida tlačila viac a viac. Možno mu dochádzal kyslík, pretože jej poprsie tlačilo na jeho hrudnú kosť. Určite má silikonové implantáty... pomyslel si a ženu stále slovami odmietal. Nepochybne jeden z najlepších večerov jeho života.*
|
|
|
Post by Kim Hanbin on Oct 14, 2020 19:52:50 GMT 1
*Hanbin neměl rád akce, kde se nacházelo mnoho lidí. Bohužel, pro jeho práci to bylo občas nutné. Nebylo to tak, že by musel na každé party někoho zabít, řekněme si upřímně, tolik lidí tu ani nebylo. Ale i tak se rozhodl této akce zúčastnit. Chtěl možná poznat nějaké nové lidi. Přece jen sedět doma na zadku každý den nebyla zrovna zábava, a tak vydat se na chvilku za zábavou znělo jako dokonalá příležitost. Byla pravda, že by měl možná řešit jiné věci, avšak pro jednou chtěl zapomenout na to, že je pouhý nájemný vrah, občas byl rád, když ho lidi viděli jako něco víc. Rozhodl se dnes proto, že se prostě jen pobaví. Nehodlal zde hledat žádné své oběti ano nic podobného, pouze a jen pobavení. Kupodivu se zde nevyskytovalo ještě takové množství lidí, jaké by Hanbin čekal. Ano, bylo tu plno krásných dívek a mladých mužů, avšak ani zdaleka tolik, kolik by očekával. Hned, jakmile vešel do baru si objednal dvojitou whiskey a poté se opět porozhlédl. Žen tu bylo mnoho, avšak jedna zcela zaujmula jeho pozornost. Netušil, kdo dáma v béžových šatech je, ale natolik se mu zalíbila, že si neodpustil jí oslovit. Přešel tedy až k ní, načež jí věnoval vřelý úsměv.* Krásný večer. *Přivítal jí vřelým slovem.* Nerad bych obtěžoval, ale jsem toho názoru, že dáma jako vy by neměla být nikdy sama. *Věnoval jí lehký úsměv, načež vypil svou skleničku a položil ji na stolek vedle nich.* Mohl bych si dovolit vás na něco pozvat? *Dívka před ním se zdála být poměrně nedostupná, avšak kdo byl Hanbin, aby takový challenge nepokusil. Jen ji věnoval lehký úsměv, načež se postavil vzpřímeně a porozhlédl se kolem dokola. Avšak ať se snažil, jak se snažil, vždy jeho oči dopadly zpět na půvabnou dívku, jež před ním nyní stála.*
|
|
|
Post by Raven Reyes on Oct 14, 2020 20:17:09 GMT 1
*Někdy měla jako žena výhodu a jindy musela bojovat zuby a nehty za to, aby jí lidé brali vážně. Převážně aby ji brali vážně její mužské protějšky z branže. Byla to mladá a pěkná žena, na které bylo vidět, že má mexické kořeny. Není nutno říct, že v oboru ovládaném bílými muži ve středním věku trochu vyčnívala. Na to, aby spočítala, kolikrát si jí spletli se sekretářkou nebo něčím podobným, by jí nestačili ani prsty na rukou ani na nohou. Raven to však nezvládala a drala se dál dopředu ve snaze ukázat všem těm sexistickým prasatům, že je lepší než oni.* Nejste na to zvyklý? *Pozvedla obočí. Už podle obleku odhadla, že bude vysoce postavený v nějaké firmě, politice, mafii… No prostě někde. Jeho slova jí však její domněnky potvrdila. Stále totiž mohl mít oblek od někoho půjčený za účelem ostatní oslnit. I když o tom silně pochybovala, protože z jeho postoje vyzařovalo, že je někým důležitým.* Ah, myslím, že kdybychom se už někde setkali, určitě byste si mě pamatoval. *Sebevědomě podotkla. Jako někdo, kdo by měl pletky se zákonem nevypadal, takže u soudu ji nejspíš neviděl. Ona upřímně netušila, zda se někdy už setkali, nebo zda se teď viděli poprvé. Potkávala za den tolik lidí, že ne všichni jí zůstali v paměti.* Raven Rayes. *Nastavila mu svou pravou ruku.* Pracuji jako právní zástupce u firmy Pearson & Darby. Možná, že tam jste mě někdy viděl. *Navrhla. Těch možností bylo opravdu hodně.*
|
|
|
Post by Josephine "Josie" Charlton on Oct 14, 2020 20:21:45 GMT 1
*Jedna věc byla chodit na tyto akce a další byla, si je opravdu užívat. Josephine tam byla jen, protože potřebovala jakousi věc na rozptýlení od hektického života. Nenacházela žádné potěšení v tom býti v místnosti s cizími lidmi, kteří se jen přetvářeli. Když byla doma ve Francii, milovala chodit se svými kamarády na párty a být vzhůru až do ranních hodin, ale tady žádné takové přátelé neměla. Nadále se znuděně dívala z velkého okna a poslouchala vzdálené konverzace, kterých tato místnost byla plná. Nic záživného, ale přeci jen to stačilo, aby jí to zabavilo. Překvapena z toho, že se vedle ní objevil nějaký mladík, se k němu otočila a věnovala mu krátký úsměv nazpět.* I vám. *Odpověděla mu podobným tónem. Už za ním viděla svého bodyguarda, který se vynořil z davu lidí. Samozřejmě, že už za nimi měl zamířeno, ale ona jen lehce kývla, aby mu dala najevo, že je vše v pořádku. Poté se zas věnovala chlapci před sebou.* Neobtěžujete, ráda společnost přivítám. *Ještě sama pochytila svůj vlastní přízvuk při vyslovování některých slov, ale už se nad tím nepozastavila. Dříve to byla její největší nejistota, ale už si na to všimla. Zvážila jeho nabídku a věděla, že spíše ona by mohla zvát jeho, ale byla polichocena. A s jiným mužem, který nebyl jeden z bodyguardů či detektivů, se nebavila už měsíce. Trochu zábavy by neuškodilo.* Proč ne? Už dlouho jsem nepila. A můžeme si prosím tykat? Nejsem zas tak stará. *Poznamenala s uchechtnutím a pomalu si chlapce před sebou prohlédla, než se zas vrátila k jeho tváři a podala mu svou ruku.* Josephine.
|
|
|
Post by Park Seojoon on Oct 14, 2020 21:02:49 GMT 1
*Seojun by nikdy nemohl pochopit, jaké to muselo být, být ženou v dnešním světě a obzvláště v takto dravém městě, kde se s tím nikdo nepatlá. Žena jako ona, která si dokázala vydobít své jméno, by měla být uznávána s respektem a to věděl i on. V jeho vlastní firmě měl vysoce zaměstnané ženy, které se s tímto potýkaly a Seojun se s tím vždy snažil vynaložit náležitě. Racismus, sexismus ani nic takového ve své firmě netoleroval. Možná byla jeho poznámka trochu povrchní, ale opravdu na to zvyklý nebyl.* Omlouvám se, to zní špatně. *Musel uznat, že takové poznámky by ho mohly zaškatulkovat jako nějakého snoba, což Seojun opravdu nebyl. A nebo byl? On se možná choval tak, že si lidé už zpočátku řekli, že musí být nějak významný, což pravda byla, ale i tak o něm práve Raven měla své pochyby.* To je pravda, určitě bych si vás pamatoval. *Její sebevědomí bylo příjemné překvapení. Nepotkával často někoho, kdo by se takto uměl chovat a nebylo to otravné, nebo jen přetvářka.* Park Seojun. Těší mě. *Vzal její ruku a potřásl si s ní. Po jejím vysvětlení se pousmál, myslel si, že přesně z tohoto prostředí mu byla povědomá.* Ah, tak přesně odsud znám vaše jméno. Vím, že onu právnickou firmu nám vždy doporučují naší společnosti. *Pohlédl na Raven a vzal si svou sklenku a poprvé se napil.*
|
|
|
Post by Kim Hanbin on Oct 15, 2020 8:14:38 GMT 1
*Myšlenky dívky sice číst nemohl, avšak pokud by to bylo možné, jistě by s ní souhlasil. Akcí tu sice bylo plno, nebylo však lehké si je v tomto městě na plno užívat. Možná pro obyčejného člověka, ani jeden z nich však obyčejný člověk nebyl. Hanbin alespoň podle pohledu posuzoval, že tato slečna nebude jen tak někdo a přeci jen už měl s analyzováním lidí zkušenosti. Možná bude mít tedy alespoň možnost dívku, jež stála před ním zabavit, nezdálo se totiž, že by se zatím příliš bavila. Všiml si, že po pozdravu se zadívala kamsi za něj a spojil si to se svalnatým mužem, kterého si nemohl nevšimnout při své cestě k ní. Tušil, že nebyla obyčejná, avšak ani ho nenapadlo, že právě ona by tady mohla mít bodyguarda. Přiznejme si však, že v tomto městě by ho potřeboval skoro každý, a tak ani nebyl příliš překvapen.* To moc rád slyším. Určitě bych nerad obtěžoval. *Věnoval jí mírný úsměv. Často se sice neusmíval, ale půvabná slečna před ním si úsměv zasluhovala. Nemohl si nevšimnout jejího přízvuku, který se však rozhodl nekomentoval. Lidé v tomto městě neměli rádi, pokud jste se příliš vyptávali, jistě nebyla výjimkou. Hanbinovi rodiče byli sice Korejci, avšak narodil se, pravděpodobně na rozdíl od slečny, v tomto městě, a tak to na něm nebylo znát. Samozřejmě pokud pomineme vzhled. Pokud by však tušil, že jí to dříve znepokojovalo, moc rád by jí přesvědčil o tom, že francouzský přízvuk byl velice půvabný. Jemu osobně se francouzština jevila jako jeden z nejhezčích jazyků světa, pokud je to však váš rodný jazyk, je pravděpodobné, že na to máte jiný názor. Nad její poznámkou se i on lehce ušklíbl.* To je mi jasné, ale zdvořilostí člověk nikdy nic nezkazí. *Podotkl upřímně.* Hanbin. *Potřásl její rukou.* Moc mě těší Josephine. *Dodal, načež pokývl směrem k baru, ke kterému následně společně vyrazili.* Na co tě teda můžu pozvat? Víno či něco tvrdšího? *Všiml si, že předtím držela v ruce víno, a tak se pokusil nabídnout nejpravděpodobnější možnost.*
|
|
|
Post by Josephine "Josie" Charlton on Oct 15, 2020 9:22:10 GMT 1
*Josephine přemýšlela nad tím, jestli chlapec patřil také do smetánky tohoto města, nebo jestli se spíše jen na těchto akcích objevoval z jiných důvodů. I přes snahy jejího zesnulého manžela, Josie věděla, že byl zapleten se špatnými lidmi, a proto také skončil, jak skončil. Tato záhada jí pořád tížila mysl a z toho důvodu se snažila najít něco, co by jí vždy rozptýlilo, ale nebylo to jednoduché. Nerada poukazovala na to, že by se něčím lišila od ostatních, ale nebylo to jednoduché. Manželovy příkazy očividně ještě jeho nejloajálnější muži plnili i z hrobu, jako kdyby se báli, že by někdo kdykoliv mohl jít i po ní. Na jeho další slova nenašla žádnou adekvátní odpověď, proto se jen mile usmála. Pro ní bylo už zvykem se na lidi usmívat, protože takhle se chovali skoro všichni v malém francouzském městečku, kde žila. Tady se lidé usmívali jen falešně, když něco potřebovali. Zatímco chlapcům úsměv se prozatím zdál být upřímný. Josephine už ani neočekávala od lidí, že by měli jiný přízvuk, protože toto město se zdálo být plné lidí ze všech koutů světa.* To je pravda. Rozhodně to působí lépe ze začátku. *Jeho chování bylo lepší, než se kterým se tady obvykle setkávala, a proto i možná se rozhodla mu svůj čas z večera věnovat. Jeho stiskl byl pevný, což brala také jako plus.* Potěšení je na mé straně, Hanbine. *Odpověděla mile a vydala se tedy i s ním k baru, u kterého se hemžilo nemalé množství lidí. Zapřemýšlela nad jeho otázkou, jestli si zas dá víno, nebo něco tvrdšího a napadl jí jeden z koktejlů, který pili všichni v Paříži.* Nevím, jestli to barman zná, ale ráda bych si dala Boulevardier. Pařížský koktejl. *Mohla doufat, že barman zde zná více, než jen rum s kolou a možná jí i nabídne právě to, na co teď měla chuť. Ve svém býtě ve městě skladovala všechny přísady a sem tam si ho i sama namíchala, když měla náladu.* Ještě jsem nenašla místo, kde by mi namíchali něco jiného, než jen ty nejznámnější drinky.
|
|
|
Post by Jesse Andonov on Oct 15, 2020 11:16:29 GMT 1
Pre Jesseho je tiež mimoriadne ťažké nájsť niekoho, komu by mohol dôverovať. Predsa len, nikdy nevie, kedy to môže byť len niekto nasadený z inej mafie, aby sa dostal k utajovaným informáciám a plánom. Pravdupovediac, už sa takto niekoľko ľudí snažilo prelúsknuť ich tajomstvá, no Jesse ich vždy odhalil a skončili... no, veľmi zle. Podľa toho, aké kto praktiky využíval, či sa snažil až príliš nápadne alebo bol šikovný, nariadil buď vyrezať jazyk, či prosto zastreliť. Zľutovanie nepoznal, ale kto by zostal v tomto nádhernom, malebnom mestečku, keby všetkých vyzabíjali? Nemohli si dovoliť byť príliš nápadní, ale zas to spraviť tak, aby sa daná udalosť už neopakovala. Koniec koncov, práve vďaka tomuto je Jesse krkom celej mafie, vždy vie všetko spraviť diskrétne. Je perfekcionista a nielen vo svojej práci. Nenávidel neporiadok, akúkoľvek špinu, preto jeho dom musia upratovať 3 ženy, jeho dokumenty musia byť vždy zarovnané a zoradené abecedne a beda tomu, kto to nejako poruší. No práve vďaka tejto vlastnosti je tam, kde je teraz a je na to pyšný. Vždy všetko premyslieť a spraviť do posledného detailu. Myslíte, že ho dokážete okabátiť? Mýlite sa. „Veľmi ma teší, že túto udalosť považujete za správnu vec. Alebo nepodaj tým myslíte mňa?“ jemne sa uškrnie, no po chvíli opäť jeho tvár prejde do pre neho bežného, chladného výrazu. „No, na aktivity, ktoré sú jedinými na čo sú tieto dievčatá dobré im ich výška IQ stačí. Predsa len je to len úplne primitívny pud, ako ste správne poznamenali, ako pre ľudí z pralesu.“ A tak to aj vždy vnímal. Sex pre neho nebol nikdy ničím viac ako uspokojenie potrieb, ani sa len nezamýšľal, že by za tým mala byť aj láska. ,, A viete, že by som bol aj rád keby niektorí zmizli z povrchu zemského? Alebo aspoň z tohto mesta. Vy sa však vojny báť nemusíte, to dúfam viete.“ Naráža tým totiž na ich dohodu, ktorú uzatvorili ešte pred pár mesiacmi. ,,Keď už sme pri tom, ako sa má vaša sestra?“ Táto poznámka mohla vyznieť trošku uštipačne, možno aj Rosaline nahnevať, no on len chcel počuť, ako dobre dokáže zorganizovať svojich ľudí. Miloval, keď ho chválili. Počúva ju, a musí sa jemne zasmiať na jej poznámke o zabíjaní. ,,To máte pravdu. Ja však mám na také veci ľudí, no teší ma, keď niekto spravodlivo hnije v pekle.“ Po toľkých životoch, čo zmárnil, by tam mal hniť aj on, a ktovie, možno ho raz aj karma dobehne. Keď si vypýta whiskey, prikývne, chytí ju slušne za pás, predsa len je jeho spoločníčka, odvedie ju k baru, kde ju pustí a usadí sa. „Jednu whiskey taktiež pre slečnu.“ Povie čašníčke, ktorá sa na neho zvodne usmeje a keď uvidí Rosaline, jej úsmev zmizne. Asi aj ona si brúsila zuby na hostiteľa. Jesse si toto gesto však okamžite všimne. „Slečna, ak si vážite svoju prácu, prosím, správajte sa ku všetkým zákazníkom rovnako. Táto žena je váženým hosťom tohto domu, a vy jej nesiahate ani po päty“ ani sa na neslušnú čašníčku nepozrie, tá hneď zmeravie, a do minúty už má Rosa na stole svoje pitie. „Prepáčte mi za to, neviem, akých ľudí to tu zamestnávam.“
|
|
|
Post by Kim Hanbin on Oct 15, 2020 13:21:18 GMT 1
*Na její slova už jen přikývl. Upřímně, i jemu bylo příjemnější Josephine tykat, přeci jen jistě nebyla o moc starší než on, možná byla i mladší, ale Hanbin nebyl moc dobrý v odhadování věku, a tak se o to raději ani nepokoušel. Byla pravda, že lidé v tomto městě nebyli většinu času příliš přátelští, kdyby se potkali za jiným okolností, bylo možné že ani Hanbin by k ní nebyl takto zdvořilý, avšak jedním z jeho pravidel bylo se chovat k dívkám lépe, přeci jen to bylo něžnější pohlaví a on nebyl zcela bezcitný. Líbilo se mu, jak vyslovila jeho jméno s jejím francouzským přízvukem, znělo pak o něco více vznešeně. Musel však uznat, že byl opravdu rád, že neměla nějaké složité francouzské jméno, které by nedokázal vyslovit, stejně tak i on měl poměrně jednoduché jméno, na to že bylo korejské, takto si rozhodně ani jeden z nich nelámal hlavu s výslovností.* Rád tě pozvu, ale obávám se, že objednat si budeš muset sama, nejsem si úplně jistý, že bych to vyslovil správně. *Odpověděl pobaveně.* Pokud to, ale barmanka bude znát, dám si to taky. Jsem jeden z těch lidí, kteří se drží stále toho samého drinku, takže rád zkusím něco nového. *Pokud to byl známý pařížský koktejl, Hanbin si byl jistý, že se bude jednat o něco velmi dobrého. Bylo možné, že to bude na jeho vkus možná příliš sladké, ale proč to nezkusit.* Hádám, že to bude asi tím, že je zdejší město jedno z těch menších, a tak tu pravděpodobně mají jen to nejznámější. Na druhou stranu, vypadá to, že zrovna zde by mohli míti něco zajímavějšího. *A skutečně to tak i bylo. Jakmile se Josephine zeptala na drink (sorry za ovládání), barmanka s úsměvem odpověděla a již za chvíli už měli daný drink v ruce. Věnoval své společnosti vřelý úsměv a pozvedl skleničku.* Tak tedy na Paříž. *Nabídl pobaveně a přiťukl si s ní sklenkou.*
|
|
|
Post by Josephine "Josie" Charlton on Oct 15, 2020 13:43:16 GMT 1
*Hanbin byl jedním z prvních lidí, se kterým se po měsících normálně bavila. Jeho přítomnost byla příjemných osvěžením, připomínkou toho, že stále ještě mohla žít normální život. Choval se k ní mile, což nemuselo být pod žádnou podmínkou, ačkoliv už jí napadlo, že chlapec za ní nemusel přijít jen z čisté zvědavosti. Neměla ještě to štěstí potkat někoho korejského způsobu, ale zopakovala jen to, jakým způsobem on vyslovil své jméno a doufala, že to bylo správně.* Francouzština je trochu složitější, ale zjistila jsem, že všechna francouzská slova zde stačí vyslovovat s americkým přízvukem a všem to stačí. *Pozasmála se nad tím. Setkávala se s tím velmi často. Hlavně pokud si objednávala i něco tak jednoduchého jako croissant a prodavačka se jí snažila opravit její výslovnost. Zmíněný koktejl byl opravdu trochu sladší, ale stále byl na bázi whiskey, což si ona myslela, že právě Hanbin ocení. Přeci jen poprvé ho viděla držet v rukou sklenku whiskey.* Malé město, ale děje se tu tolik věcí. A všichni jsou si cizí. *Nemohla si tuto poznámku odpustit. Oči jí sklouzly k baru, stála za ním krásná barmanka, která vypadala dost znale, a proto tedy Josephine objednala. Stačilo to zopakovat dvakrát, než barmanka pochopila, co měla na mysli.* Na Paříž. *Také pozvedla svou skleničku a přiťukla si s ním, přičemž mu hleděla do očí. Napila se ze své sklenky a koutky spokojeně zkroutila nahoru. Chutnalo to podobně tomu, co pili doma.* Můžu se zeptat na hloupou otázku? Žiju v tomhle městě už pár let, ale pořád ani nevím, co by tady někdo mohl dělat pro zábavu.
|
|