|
Post by Tobias H. Acker on Jul 4, 2018 20:19:07 GMT 1
Přišlo mu to jao skvělá příležitost se dnes něco dozvědět o zmíněné smrti Cicera. Sledoval Olivieriho na tom malém pódiu, jak představuje všechny hlavy mafie, a když je potřeba, usmíval se na těch pár lidí při zmínce jeho jména. Nebyl ještě ani zdaleka tak důležitý jako ostatní jmenovaní, co se týkalo mafie alespoň, ale tohle byl pro něj krok vpřed. Neměl zrovna rád tu představu, že by šel přímo za Olivierim, proto skenoval očima dav a hledal někoho, kdo by mohl mít stejné znalosti, ale být trochu lehčí na přesvědčení. Postupoval hlouběji do místnosti a jen úplnou náhodou zahlédl vysokého muže, vedle kterého stála ta, kterou přesně chtěl najít. Z tácku vzal dvě skleničky šampaňského, mile poděkoval slečně, která je nesla kolem a vydal se jejím směrem. Ophelia Martelli Ivy. Pokud existoval někdo, kdo toho mohl vědět alespoň z poloviny tolik, co Oliviero samotný, byla to jeho mladá dcera. Přešel až k tomu chlapovi, který ho okamžitě sežehl pohledem, ale Tobiase to ani na moment neodradilo a jen se na něj vřele usmál, než jeho pohled padl na dívku blízko něj. "Slečno Ivy, jak se vám dnes daří?" Optal se jí slušně, když přešel spíše k ní a natáhl k ní jednu sklenku, jeho oči fixované na její tváři. Byl si velmi vědom toho, že nabízel alkohol nezletilému dítěti, ale pochyboval, že by dnes někdo měl s tím problém.
|
|
|
Post by Ophelia Ivy on Jul 4, 2018 20:44:16 GMT 1
Jakmile její otec předstoupil před všechny ty lidi, cítila se o něco lépe, méně úzkostlivě, když konečně věděla že tu není samotná. Měla pocit jakoby byla maličká a každý by byl obr a chtěl ji zašlápnout, to bylo hlavně z důvodu jejího strachu z takových davů, hlavně pokud šlo o davy mafiánů a jiných kriminálníků. Buďme upřímní, většina i normálních občanů Black Hollow bývají zločinci a ti co nejsou zločinci alespoň rozhodně nejsou úplně čistí. Když otec dokončil svůj malý proslov, ihned měla chuť se za ním rozběhnout, radši se ale uklidnila a pomalým krokem vyšla jeho směrem. Její otec však vůbec svou dceru nehledal, a tak zrovna když se k němu Ophelia blížila, vypadal velmi zaneprázdněn konverzací s mužem, který měl na obličeji nehezkou jizvu, která vedla od jeho očního víčka až skoro k bradě. Ophelia pochopila, že tam by asi neměla zrovna křenit, a tak se rozhodla jen dál stát, opodál, vedle jednoho člena své ochranky, a čekat až otec vyřeší co potřebuje. Jejich rozhovor však trval dlouho, a dokonce se po chvíli Ophelii ztratili z očí, když kolem ní prošel další dav lidí. Nervózně si povzdechla, a očima projížděla obličeje lidí, doufajíc že zahlédne zrovna svého otce. Z jejího hlubokého zamyšlení a pátrání po otci ji však vytrhl muž, který přišel až k ní i se sklenkou šampaňského. Vypadal povědomě, ona si však na první pohled nedokázala spojit jeho obličej se jménem. Když se na ni usmál, samozřejmě její laskavá povaha nemohla zůstat pozadu a také mu věnovala jeden ze svých milých úsměvů. Podal ji jednu sklenku s šampaňským, což ji na malý moment zarazilo, jelikož nebyla člověk, který pije, či to má povolené, ale nechtěla být neslušná, nebo trapná, že se na akci jako takovéhle nenapije, a skleničku si od něj převzala. V tom si uvědomila, o koho se jedná. “Soudce Acker, nepletu se?” Usmála se široce. Věděla z jaké mafie tento člověk je, ale také věděla, že se jedná o soudce, jehož práci sama nějakou dobu obdivovala. “Já se mám výborně, jen ty davy jsou trochu stresující.” Kývla hlavou k tomu snad největšímu davu, který se nacházel u baru a pousmála se. “Jsem tu poprvé. A co vy? Člověk jako vy předpokládám na tyto akce chodí.” Nadzvedla obočí, lehký úsměv ji stále hrál na rtech, na které krátce na to položila skleničku s šampaňským, které ji přinesl a napila se. Bublinky ji překvapily, ale chuť byla dobrá, jelikož její otec by si nedovolil pořídit nekvalitní šampaňské, ani kdyby do něj nalil jed.
|
|
|
Post by Rosaline Hall on Jul 4, 2018 21:01:06 GMT 1
Prižmúrila oči, aby lepšie videla na uvádzača, ktorý vystúpil na pódium ešte pred samotným šéfom Olivierom Ivym. Prišlo jej to celkom smiešne takto vítať všetkých svojich nepriateľov a ešte pre nich toto vetko prichystať a zakryť to celou touto dobročinnosťou, s ktorou toto všetko spájali. Mesto tomu všetkému verilo. Rosa sa obzrela počas príhovoru ešte po dave ľudí a zablúdila pohľadom aj k starostovi ich mesta. Chudák. Jediné k čomu bol ten muž dobrý bolo asi to, že vyzeral dobre a vo všetkých vyvolával pocit, že mesto funguje podľa toho ako to chce on. Bol však len bábka. Tak ako všetci ostatní v tejto veľkolepej sále. Po príhovore samotného šéfa jednej z mafií ešte zatlieskala a opäť sa otočí k davu. S každým krokom ju zatlačila zbraň na chrbte. Vedela, že si ju nemá brať, a že by bolo lepšie keby sa na to vykašlala a vzala by si len tie nože. Aj s nimi mala čo robiť, aby jej nevytrčali pri chôdzi zo šiat, a preto si sukňu alebo teda jej časti pridržiavala, aby o seba nenarážali a zároveň, aby ich nikto nevidel. Ale keď už raz musí tak musí. Je to jej práca, aby bola mala pri sebe stále nejaké zrane a tak vedela zasiahnuť v každej možnej situácií. Zatiaľ však všetko išlo podľa plánu a dokonca ani v jej hlave sa neoodohrávali letné olympíjske hry. Pohľad nasmerovala zamyslene ešte raz na dav. Počas chôdze cez sál videla samotného Ivyho a niečo kúsok od neho Taehyunga. Nakrčila nad tým nosom a nebrala ich ako voľbu niekoho za kým by práve teraz išla. V moment keď sa pohla smerom k samotnému Noahovi, hlave mafie Phoenix, priamo pred ňou sa objavilo dievča v ružových šatách. Rosa si ju premerala len letmo, pretože myslou bola aj tak stále niekde inde a snažila sa mať akosi pod dohľadom všetky hlavy mafií aj keď sa jej to v tomto momente zdalo celkom nemožné. ''Toľko povyku kvôli smiešnej dobročinnosti. Čudujem sa, že sa tu ešte nepostrielali.'' povedala pobavene smerom k dievčaťu vedľa ktorého stála a dokonca jej venovala tento krát o niečo dlhší pohľad. Netrval až príliš dlho, pretože Rosa sa natiahla k slečne s táckou, aby si z nej zobrala šampanské, ktoré tu hosťom ponúkali.
|
|
|
Post by Tobias H. Acker on Jul 4, 2018 21:27:31 GMT 1
Tohle místo muselo být nepříjemné pro mnoho lidí, zvláště pro normální občany, kteří se sem nějakou chybou dnes večer dostali a teď byli ve víru všeho dění. Je pravda, že byla opravdu nízká šance, že zde byl někdo, kdo by nevěděl přesně k čemu tento večer sloužil, ale někdy se i takové výjimky nacházely. Tobias už od zprávy o smrti Cicera věděl, že nebylo možné, aby se nezúčastnil. Nejen kvůli tomu, že nebylo mnoho lidí, kteří by mohli zastoupit, ale také protože potřeboval znát své odpovědi. Rád nad věcmi měl přehled, pokud existovalo něco, co tento člověk nesnášel, byla to nevědomost. Proto ho to právě teď tak šíleně užíralo. Chodit mezi všemi těmi členy mafie, nevědět, kdo byl tím pachatelem, to špatně působilo na jeho mysl, ačkoliv se snažil zachovat klid. Ophelia ještě i vypadala v jeho očích jako dítě, nemyslel to ani tak, že by vypadala dětinsky, ale prostě mladě. Jako někdo, kdo si nezasloužil být zatáhnutý do tohoto všeho, ale neměla zrovna na výběr. Ostatní si tento život vybrali a mohli se podle toho tak i rozhodovat, ale ona asi zrovna neměla takovou možnost. Tobias se skoro na ní chtěl s lítostí podívat, ale rozhodl se proti tomu. Byl mile překvapen, že se rozhodla od něj skleničku přijmout, byl potěšen. Nebyl by zrovna nadšený z toho, kdyby odmítla, ale nijak by to dále nevnucoval. Možná se už potkali, ale nebyl si dvakrát tak jistý, spíše jen on věděl o ní a ona mohla slyšet něco málo o něm. Tobias byl pořád přeci jen velmi známá věřejná osobnost. "Přesně tak," přikývl na její slova. Soudce Acker, to slýchal velmi často. Někdy ne v tomto příjemném tónu, někdy v naprosto odlišné situaci, kdy ho druhá partie spíše proklíná. "Ano, to tedy jsou, někdo by si i myslel, že se tady sešlo celé město, a přitom jsou to jen příslušníci mafií a podobní." Bylo příjemné o těchto věcech mluvit otevřeně. Jeho účast byla docela pravidelná v posledních letech, ale nikdy nezůstaval příliš dlouho, to se asi měnilo tento rok. "A jaký je zatím váš názor? Krom tedy velkých davů." Dovolil se trochu zasmát, než si sám upil ze své skleničky, kterou nonšalantně držel ve své pravé ruce. "Musím být k vám upřímný, přišel jsem za vámi z určitého důvodu, je možné si s vámi promluvit na nějakém klidnějším místě?" Jeho hlas zvážněl, ale na jeho tváři byl pořád viditelný jeho typický úsměv doprovázený ďolíčky. Co tím myslel, bylo, že chtěl vědět něco více, ale nehodlal to probírat uprostřed místnosti a doufal, že Ophelia znala toto místo lépe, jak on samotný.
|
|
|
Post by Ophelia Ivy on Jul 4, 2018 21:58:26 GMT 1
Všimla si, že člen ochranky po jejím boku by mohl Tobiasovi vypálit díru do hlavy pouhým pohledem, kdyby na něj zíral ještě víc, což Ophelii od jejího bodyguarda přišlo dost neslušné. Lehce se na něj zamračila, a tak tedy odvrátil pohled, stál však dost blízko, aby slyšel každé jejich slovo, a už to ji nebylo příjemné. Nevěnovala tomu však další pozornost a jen se znovu pousmála. “Nechápu proč povolili vstup i ostatním občanům na toto místo. Mohlo by to tu být nebezpečné, a hlavně, je jich moc.” Pokrčila rameny s přátelským úšklebkem a znovu se rozhlédla po sále, na to trochu upila šampaňského, které jí začalo chutnat. “Můj názor?” Na moment se odmlčela a prohlédla si jeho obličej. “Je to celkem zajímavé, kolik lidí najednou může předstírat úsměv a slušnost vůči lidem, kterými pohrdají.” Znovu kývla k houčku lidí kousek od nich a povzdechla si. Nechtěla to myslet, jakoby na něj zrovna narážela, spíš jelikož ví, jak to mezi lidmi, jako v tomto sále chodí. Naučila se posloucháním otce, jak s nimi jedná a jak oni jednají s ním. Usmívají se na něj, a usmívají se, když ví, že je nechá volně dýchat, ale jakmile jsou dostatečně daleko, jejich věrnost se vytratí. Když jeho hlas a stejně tak zřejmě i téma jejich rozhovoru zvážnělo, tak i lehce povadl její úsměv. “Asi by to šlo, v prvním patře je terasa a brzy bude ta aukce, tak myslím že by tam neměl nikdo být.” Mluvila o něco tišeji, možná aby ji bodyguard vše nerozuměl. Přeci jen, pokud si s ní chce o něčem promluvit, asi by nechtěl aby to slyšel zrovna člen její ochranky, který by rozhodně nezůstal potichu. A z většiny si i naivně myslela, a hlavně doufala, že tomuto muži by nešlo o zabití dcery hlavy Serpentu, zrovna v jeho sídle. Přikývla, a vzhlédla k vysokému muži vedle ní. “Byl byste tak laskav, a nachystal mé auto k odjezdu?” Sice se nechystala zrovna odjíždět, ale jakmile bodyguard neochotně, a dost jednoduše odešel, naskytla se jim příležitost odejít. Ophelia jej zavedla ven ze sálu na dlouhou chodbu. Tam se také nacházely dveře ven, které stále byly dokořán, a tak se oba mohli nadechnout již večerního, chladnějšího a hlavně čerstvého vzduchu, a ne toho vydýchaného v sálu. Ophelia však zabočila od dveří k schodišti, které vedlo do prvního patra. Na konci chodby v prvním patře otevřela dveře na terasu, která vedla podél obvodu skoro celé budovy. Ophelia si nebyla jistá, pokud tohle místo možná není trochu moc daleko od všech ostatních, samotné se však již v sálu dělalo z těch lidí nevolno, a tak byla ráda, že ji napadlo jít zrovna na vzduch. Chvíli jen tiše koukala na zahradu u sídla, dokud znovu neupila šampaňského a vzhlédla k muži, kterého sebou přivedla. “O čem jste tedy chtěl mluvit?” Zeptala se. Několik metrů opodál stála žena a muž, ale ti byli dost daleko a hleděli si svého, takže jejich přítomnost jí nevadila.
|
|
|
Post by Min Yoongi on Jul 4, 2018 22:02:13 GMT 1
Hope y'all enjoy some Yoongi contnent. Ze zdvořilosti zůstal Yoongi na konec nějakého toho malého proslovu, který Oliveiro měl a musel tedy sám ze sebe říci, že všichni se stávaj horšími a horšími lháři. Šampaňské, které doposud držel v ruce a líně z něho upíjel, položil na nejbližší volnou plochu, což bylo nějaké okno a otočil se směrem pryč z velkého sálu. Přísahal by, že cítil někde poblíž trávu, nejen to, jeho trávu, na to má už vycvičený nosánek a takový pocit hrdosti se mu rozlil po těle. Překonal nutkání se kolem sebe začít ohlížet a najít zdroj, jen se uvnitř cítil trochu zrazeně, protože on si myslel, že nebylo vhodné si tady zapálit. Konečně se už dostal do méně zalidněné části domu a vytáhl si z kapes vlastní joint, než se zarazil a podíval na velkého muže, který na něj z druhého koutu místnosti, žíravě zíral. Poznal, že musel být nějaká ochranka, kterou ještě zajímalo, jestli si někdo dovoloval dělat něco před ostatními, a tak Yoongi jenom strčil tu malou ruličku za ucho a rozešel se zas jiným směrem. Při jeho bezcílném pochodováním, ho začalo zajímat, kde vlastně skončily všechny ty věci od něj. Nebylo toho zrovna málo, ale ještě je nikde neviděl. Nejspíše je měli v nějaké speciální místnosti, aby si nějaké malé dítě nespletlo kokaine s cukříkem. Heh. Dovolil si tedy otevírat různé dveře a nakukovat do dveří, většinu času se jen setkal s neznámými tvářemi, které ho trochu propalovaly pohledem. No což, tak se trochu ztratil. Jenda věc, co ale nečekal, bylo jedno z poloviny nahé tělo, bílý prášek na spodní části těla, skoro přesně mezi půlkami a jeden z chlápků v obleku se srolovanou bankovkou v jeho ruce, připraven si nandat. Ah, tady skončilo něco málo. "Nenechte se rušit, já jen, že když to šňupeš z prdele, tak ten člověk to pak taky slabě pocítí. Jen jako připomínka. Hezký večer přeju!" Mávl na ty dva vyděšené jedince a zas zmizel za dveřmi. Konečně našel takový prázdný koutek, do kterého odnikud ani nebylo pořádně vidět, tak vzal joint, chytl zapalovač a konečně si zapálil.
|
|
|
Post by Korain on Jul 4, 2018 22:24:31 GMT 1
Nebyl by to Korain, kdyby každou věc pečlivě neprohlížel a v hlavě nepočítal, jakou cenu by asi mohla mít. Upřímně tu moc zajímavých věcí k ukradení nebylo, zvláště protože většina z nich, která by za to stála, byla větší a těžší než samotný Kori. Leda že by chtěl odsud odnést skleničky od šampaňského, které byly snad všude kolem, což mu jen připomnělo... jaktože i on neměl svou skleničku?! Pevně stiskl pěsti k sobě. "Hej ty, dej mi taky jednu!" Zavrčel na děvče s táckem, zlostně ji sjel pohledem a energeticky sebral jeden z drinků, až tekutina vyšplíchla přes okraj a pokropila mu ruku. On to ovšem zdárně ignoroval. Zatím co se dívka s vyplašeným výrazem co nejrychleji vzdálila, Koriandr ucucl alkoholu, aby ho ochutnal a když zjistil, že mu vlastně vůbec nechutná, skřivil rty do kyselého úšklebku. Při první příležitosti zbytek chlastu vylil do nejbližšího květináče a doufal, že kytka díky tomu nechcípne, to by opravdu nerad. Vlastně ne. Ve skutečnosti mu bylo ukradené, jestli se ten kaktus nebo co to bylo, dožije rána. Smutná to pravda. Každopádně neměl v plánu zůstávat pouze u pití, jeho žaludek mu hlásil, že i on by rád svůj díl, takže Korimu nezbylo nic jiného, než se poohlédnout po nějakém občerstvení. Prošel pár místností a během toho si stíhal všímat lidí, do kterých téměř narážel, tolik jich tam bylo. Možná.. jen možná, by s trochou snahy mohl odvést jejich pozornost a zároveň zašmátrat do jejich kapes, zda neukrývají nějaké poklady hodné k prodání. I když byla pravda, že na to bude času ještě dost, teď bylo přednější se najíst. Konečně našel, co hledal. Stůl přiměřené velikosti obeskládaný talířky s nejrůznějšími druhy jídla. Přístup k němu rozhodně nebyl zadarmo, musel se vyloženě probojovat, aby alespoň na krajíčky prstů dosáhl na jeden z chlebíčků. A evidentně nebyl jediný, kdo se v krajíci chleba s čerstvou šunkou a sýrem na vrchu vzhlédl, poněvadž se z druhé strany davu vynořila ruka, která chňapla po stejném talířku jako Kori. "To je moje!" Vyštěkl a agresivně vytrhl nepříteli talířek z ruky. Nevěděl, kterého z důležitých hostů právě připravil o svačinku a bylo mu to upřímně jedno. Jen ať si na něho zavolají ochranku, stejně by to pro něj nebyl pořádný večírek, kdyby na svých kloubech neměl cizí krev. Zvláště pro tuto příležitost si také na ukazováček a prsteníček navlekl mohutné prsteny, které byly jednak stylový doplněk a jednak účinná zbraň, která krom natržených rtů způsobovala i nádherné podlitiny. S tímhle už Korian zkušenosti měl. K jeho štěstí (nebo smůle?) však dotyčný asi nechtěl vyvolávat zbytečné spory, a tak ho nechal, ať si užije svou vyhlédnutou pochoutku, a sám se natáhl pro další. Korain si jen pohrdavě odfrkl, odkráčel mimo dav k jednomu ze sloupů a zakousl se do jídla. Narozdíl od většiny přítomných, kteří ze své porce postupně uždibovali, Kori zvolil naprosto jinou taktiku, během ani ne minuty do sebe chlebíček nasoukal a se samolibým úsměvem si šel pro další. Večeře zadarmo, no neberte to. Až při třetím chodu pocítil, že si lidé kolem začínali všímat jeho neomalenosti, postarší dámy si šeptaly s pohledy upřenými na jeho osobu, páni v příliš drahých sakách kroutili hlavami. Kori se nad tím pousmál, dojedl svůj kousek a stejně jako většina si poté vyslechl proslov, který byl vlastně naprosto o ničem. Jako vždy. Několikrát protočil panenky, zvláště nad všemi těmi jmény, které z úst postaršího pána zazněly a nakonec zamyšlen nad tím, zda se vůbec té aukce zúčastní, si to odpochodoval pryč do další místnosti, která naštěstí nebyla už tolik přesycena lidmi.
|
|
|
Post by Skye Wyler on Jul 4, 2018 22:27:59 GMT 1
Zahájení aukce přišlo o něco dříve, než očekávala, a tak ji přistihlo celkem nepřipravenou. S jednohubkou v puse a už druhou skleničkou šampaňského v ruce. Co nejrychleji to sousto rozžvýkala a polkla, bohužel to ale nevychytala a chvíli měla pocit, že se zadusí. Kašlat při proslovu mafiánského dona asi vážně nebyl dobrý nápad, tak se snažila v co největší tichosti odejít někam od lidí a tam se v klidu dusit dál. Všude ale bylo plno, sál, okolní místnosti i vstupní hala byli zaplněné lidmi všech možných tříd. Nezbývalo nic jiného než jít do vyšších pater, jenže tam se naskytl další zádrhel. Na úpatí schodů stála už nyní ochranka, která tam rozhodně při jejím příchodu nebyla. Už už to chtěla vzdát, když si uvědomila, že právě ten dotyčný, co měl stup nahoru hlídat, jí dlužil nějakou tu laskavost a ona se rozhodla ji dnes večer využít. Rychlým krokem se vydala směrem k němu, bylo vidět, že ji poznal a lehce zakroutil hlavou, jako kdyby říkal teď ne. Na to ale Skye nebrala ohled, teď prostě ano. "Potřebuju nahoru, chci jen do koupelny která nebude zaplněná.. Víš, že mi dlužíš." vyhrkla přidušeným hlasem. Stačil jeden další pohled od svalnaté gorily na její osobu a byla puštěna nahoru s menším brbláním. Byla si vědoma zčervenalých tváří, které rozhodně nebyly výsledek dobře nanešené tvářenky. Jak nejlépe mohla ve vysokých podpatcích, vyběhla po schodech do prvního patra, kde už mohla volně pokašlávat. Dnešek mohl dopadnout katastroficky mnoha způsoby, ale že by se skoro zadusila na malém občerstvení ji ani ve snu nenapadlo. Zahnula za další roh a v ten moment si uvědomila, že se chodbou pohybuje i někdo jiný kromě ní a to mnohem tišeji. Byla to slečna přibližně stejně stará jako byla sama Skye, v bílém kalhotovém kostýmku a snědou pletí. Zarazila se a naposledy zakašlala. "Omlouvám se, netušila jsem, že tu nejsem sama." andělsky se usmála a vymýšlela nějakou výmluvu pro případ, že je to někdo, kdo tam na rozdíl od ní může být. Lehce upila ze sklenky šampaňského, aby uklidnila své podrážděné hrdlo od předchozího kašle. Druhou rukou si prohrábla neposedné vlny, aby je dostala zpět tam, kde měly být.
|
|
|
Post by Tobias H. Acker on Jul 4, 2018 22:48:45 GMT 1
Asi už byl čistě zvyklý na takové pohledy, protože on sám to ani nezaregistroval a věnoval svou plnou pozornosti spíše právě jen Ophelii. Ona už si na to musela také za všechny ty roky zvyknout, ale to neznamenalo, že by to měla nějak v oblibě. On samotný by se časem z toho asi zbláznil, kdyby měl na každém svém kroku někoho, ale chápal zas, že to bylo čistě kvůli jejímu otci. Pořád asi byla jako jeden velký terč pro ostatní mafie, ale zas velmi nebezpečný, protože si uměl představit, jaké peklo by se svrhlo, kdyby si někdo dovolil jí jen zkřivit vlas. "To jsem si také říkal. Všichni víme, proč se toto odehrává, ale nevinní občané jsou už trochu moc." Byla pravda, že jich bylo příliš velké množství oproti minulým ročníkům, ale nikdo jim úplně nemohl zakázat, aby sem chodili. Bylo by to celé ještě více podezřelé, než už bylo doposud. V klidu vyčkával její odpověď, přičemž jen tikl pohledem k tonu chlapovi, který na něj zíral tak intenzivně, Tobiasův úsměv se jen roztáhl. "Tohle není ale nic nového, i kdyby tohle nebyla ta akce, která to je, lidé by se tak chovali. V práci to vidím pořád." Bylo zajímavé, jak to všechno už chápala, ale znovu si musel připomenout, že v tomto vyrůstala a s dost velkou pravděpodobností toho věděla více než Tobias. Její popis skoro dokonale padl i k jeho vlastním pocitům a přesně, jak musel, jen se usmál. Nepohrdal zrovna jí, ale některými ano, to bezpochyb. Nechtěl to na ní tak vyvalit, ale musel využít své příležitosti, dokud ještě byl čas, také před velkou akcí večera. "To by bylo skvělé," odpověděl tišeji také. Chápal, že po ní chtěl, aby s ním někam šla samotná, což nebylo něco jednoduchého pro ní, ale potřeboval ze svých vlastních sobeckých důvodů znát pravdu. Nebo k ní mít blíže. Sledoval, jak lehce obalamutila člena své ochranky a musel se nad tím pousmát, věděl, že byla chytrá dívka. Následoval její kroky a prohlížel si vnitřek sídla, přišlo mu, že se za roky neměnilo, ale přesto vždy našel něco nového, co ho lehce nadchlo. Brzy nabral konečně zas čerstvý vzduch do plic a trochu mu to pročistilo myšlenky, které v jeho hlavě teď dělali docela rozruch. S úžasem sledoval, co se před ním objevilo a dopil poslední doušky šampaňského. "Je jen na vás slečno Ivy, jestli odpovíte, ale jsem hodně zvědavý. Ohledně Ciceriho. Vím, že se možná ptám na něco, co je úplně mimo vaše znalosti, ale byl bych rád něco zjistil. Mezi Librou jsou velké nepokoje teď." Řekl jí upřímně, ale také s menší lží, chtěl to převážně i pro sebe, avšak nechtěl jí do ničeho nutit.
|
|
|
Post by Taehyung Jeon on Jul 4, 2018 22:57:22 GMT 1
Večer plynul a hosti stále přicházeli. Do každoročního projevu hostitele byl Taehyung nucen mluvit s mnoha lidmi, on už byl však zvyklý, a tak mu nevadilo prohodit pár slov. Když muž v rudém obleku uvedl Oliviera, zastavil se a věnoval mu všechnu svou pozornost jako zbytek hostů. Kdyby nebyl Oliviero Martelli Ivy jeho nepřítelem, možná by byl jeho pohled na něj jiný. Bylo to zvláštní, ale i když tento muž nechal unést, mučit a zabít jeho otce, přesto k němu choval jako mafián respekt. K tomu co vybudoval a jak dlouho si to dokázal udržet. Vzhlížel k jeho práci, ale i přes to, chtěl aby ten muž zemřel. A předtím, aby trpěl, jako on, když byl mladší, a Serpent mu rozbil rodinu. Chce Olivierovi vzít ty, na kterých mu nejvíce závisí, mučit je, a pak mu poslat jejich hlavy, jako to Oliviero udělal s jeho otcem. Když ten starý muž domluvil, jako zbytek jen párkrát zatleskal, tak jak to tedy se sklenkou whiskey v ruce šlo. Pak na něj ještě chvíli hleděl, dokud se nerozhodl se více porozhlédnout po sídle, aby se nějak zaměstnal. Procházel místnosti, chodby, naslouchal co slyšel z rozhovorů druhých, ale nijak zvlášť se o ně nezajímal. Když ho unavila chůze, zastavil se v jedné z místností a opřel se o stěnu, odkud pozoroval dění. Už tehdy si všiml mladíka, který měl zřejmě nekonečný žaludek, ale nevěnoval mu pozornost, když si všiml, že sklenka s whiskey je prázdná. Uvědomil si, že whiskey mu zřejmě dají pouze v baru, který je v hlavním sále, a on se cítil lenivý jít odkud zrovna přišel, a tak radši sklenici ponechal číšníkovi a vzal si od něj šampaňské, které sice nebylo zrovna jeho oblíbený druh pití, ale on nechtěl být stejně moc mimo smysly, jelikož se domů veze sám. Přemýšlel nad chodbou, kterou mířil do této místnosti, a vzpomněl si že na konci chodby byly dveře ven, zřejmě na zahradu sídla. Usmyslel si, že tam by mohl mít na chvíli klid, a tak se rozešel směrem ke dveří ven z místnosti na dlouhou chodbu, dokud však kolem něj zrovna neprošel onen chlapec, který se předtím s takovou vášní cpal a rozhodně nedával pozor na to, jestli jiní koukají nebo ne. Ten kolem něj však ne pouze prošel - dokonce do něj vrazil, tak, že se celý obsah sklenice s šampaňským vylil na Taeho černý rolák, který měl pod sakem. Taehyung zavřel oči a hlasitě vydechl, když cítil jak se lepivá tekutina přilepila i s látkou na jeho tělo. Zabručel na chlapce, který do něho vrazil. “To jsem přesně potřeboval.” Zamumlal, jakoby naštvaně a lhostejně zároveň, jelikož takový dojem Taehyung vzbuzoval často.
|
|
|
Post by Natalia Nat Rousselle on Jul 4, 2018 23:23:02 GMT 1
Oproti ostatním, Natalia se nezdržovala ve spodním patře a rozhodně ne někde blízko dění, protože se tak nějak vyhýbala svým povinnostem. Bylo to špatné, protože přesně to by dělat neměla, ale kdo jí v tom mohl zastavit. Potřebovala udělat alespoň jednu část dnešní práce a to zjistit, v jakých prostorech se toto celé odehrávalo. Na poslední misi byl jeden chlap, jeho jméno jí nikdy neřekli, ale prý to pro něj skončilo opravdu špatně. Dostal se do špatných rukou, stal se z něj sice člen gangu, ale byl na nich tak závislý, protože podporovali jeho rostoucí závislost na heroinu. V jednom z jeho stavů prý prozradil, že byl policista a jeho tělo už se nikdy nenašlo, ale vědělo se, že to pro něj neskončilo dobře. To by asi většinu odradilo, ale ona se musela rozhodnout to prostě dotáhnout dále už pro něho. Prohlížela si tedy pozorně chodby, kterými tiše procházela a v hlavě si kreslila jakousi mapu, která se prozatím shodovala s tím, co si ona pamatovala z těch plánků, které jí poslali před pár dny. Nat si dovolila se na pár vteřin zastavit a jen se podívat na obrazy pověšené na stěnách, které nejspíše měly větší cenu, než by si uměla představit a dost možná tam byli nelegálně. Už počítala, kolik nelegálních věcí se událo před jejíma očima a byla už někde na čísle sedm. To nebylo nic, co by stálo za to, aby se s někým kvůli tomu spojila, ale pamatovala si, protože to přeci byla její práce. Někdy jen jela autem a viděla, jak lidé prostě páchají malé přestupky a musela tak silně držet, aby nic neudělala. Když před pár dny viděla někoho vytáhnout pistol v baru, měla hodně co dělat, aby se ani nehla z místa. Jelikož byla dosti zamyšlená, zakašlání za jejími zády ji trochu vyděsilo a ona se možná trochu moc rychle otočila a její pohled padl na příchozí slečnu. Měla trochu zrudlou tvář, toho si všimla, jako první, než vůbec zaregistrovala její slova. "Ah, to nic, já se tady jen tak procházím, abych se vyhnula těm davům. Je to na mě až moc." Musela rychle něco vymyslet, nebylo to ani daleko od pravdy. "Hledáte něco?" Optala se trochu zvědavě, nemohla si pomoc. Opřela se stranou o stěny a prohlídla si ještě pořádně postavu před ní. Neznala ji, ale nemusela hádat, že byla součástí alespoň něčeho.
|
|
|
Post by Roxanne Ruby Hall on Jul 4, 2018 23:28:52 GMT 1
Po celý čas sa venovala sledovaniu ľudí okolo seba alebo Noahovi, ktorý jej bol hlavnou prioritou. Preto aj keď na pódium vyšiel chlap, ktorý tam začal rozprávať, ledva ho vnímala a svoj pohľad mala upriamený kdekoľvek, len nie na ňom. Dokonca ani Ivyho nevnímala, všetko čo hovoril, jej išlo jedným uchom dnu a druhým zase von. Nepáčilo sa jej to tu, preto dávala až príliš veľký pozor. Každú chvíľu sa mohlo niečo pokaziť a ona chcela byť na to pripravená. Samozrejme mala pri sebe nejaké zbrane, neozbrojená neprišla. Bola by dosť hlúpa, keby prišla. Čo ak sa tu naozaj niečo zvrtne? Ako sa bude obraňovať? A teda hlavne Noaha. Pokračuje ale ďalej vo svojej.. čo to je? Hliadka? Niečo podobné. To už ale dlho netrvá, pretože pri nej sa objaví dievča.. žena, ktorá aj na ňu prehovorí. Alebo si to aspoň myslí. Preto sa hneď obzrie okolo seba, či náhodou pri nej nestojí niekto ku komu by to mohla hovoriť. Vyzerá to tak, že nie. Svoj pohľad preto otočí na ňu, čo ju donúti sa zaraziť. Príde jej povedomá, až príliš povedomá. Hneď ale na tvári vytvorí svoj neutrálny výraz ako vždy. „Tiež na to čakám. Pochybujem, že toľko ľudí z rôznych gangov zostanú v tomto mierumilovnom stave.“ Vôbec tomu neverila ale dúfala, že sa predsa nič nestane. Chcela prísť domov v celom stave, nie nejak zranená. Rovnako by nechcela aby bol zranený niekto z ostatných členov, predsa len jej boli niečo ako rodina. Boli to vlastne jediní ľudia, na ktorých sa vedela spoľahnúť a ktorým mohla veriť. "Nie, nechcem, vďaka," odmietne slečnu, tentokrát úplne inú, než tú, ktorá jej šampanské ponúkala ako prvá. Obzrela sa ešte raz na Noaha aby videla kde je, než sa úplne otočí na spoločnosť vedľa nej. "Nepoznáme sa odniekaľ?" Nakloní hlavu mierne do strany, pričom si ruky prekríži na hrudi. Má pri nej divný pocit ale stále nevie odhadnúť prečo.
|
|
|
Post by Noah Rollnaw on Jul 4, 2018 23:42:16 GMT 1
Po treťom poháriku whiskey, ktorý mal v sebe a so štvrtým v ruke sa pohyboval po sále. Ešte predtým zahliadol Taehyunga, ktorému len hlavou kývol na pozdrav. Jeho občasné kroky po sále vyzerali ako zle nacvičený tanec, pretože Noah sa tak nejak snažil hýbať do rytmu tichej hudby, ktorá sa ozývala vo veľkolepej miestnosti. Pomalím krokom sa tento takmer dvojmetrový muž presúval z miesta namiesto , pretože on bol veľmi nerozhodný človek a dokonca mu ani nevyhovovalo kde stál a tak sa pomedzi všetkými tými ľuďmi stále presúval. Jednoducho sa mu na jednom mieste nepáčilo a tak sa premiestnil na druhé. On v tom žiadny problém nevidel pokiaľ sa neobzrel na svojich ľudí, ktorí sa mu zmätene snažili vyrovnať tým, že sa budú premiestňovať presne tak isto ako on. Zdvihol ruku trochu nad hlavu, aby ich k sebe privolal, ale to už sa do mikrofonu ozval mužský hlas. Noahova pozronosť sa presunula k nemu a ruka mu padla znovu naspäť k telu kde aj patrí. Spozornel s pohľadom upreným na pódium. Kútiky jeho úst sa zdvihli keď sa tam objavil aj sám Oliviero. Namiesto potlesku zdvihol nad hlavu pohárik s whiskey a potom ho opäť zložil dolu. Počas jeho krátkeho preslovu si len sám pre seba niečo mrmlal až do seba nakoniec kopol celý obsah svojho pohárika. Ten následne položil na tácku slečne, ktorá išla okolo neho. Privítanie to bolo síce milé a táto akcia môže byt neviem aká úžasná, Oliviero bol jeho najväčším rivalom zo všetkých vymenovaných hláv mafií. Už asi odjakživa súperila jeho mafia hlavne s tou Ivyho. Oh ako velmi ho len Noah nenávidel. Ivy bol dôležitým faktorom toho, prečo Noah nechal svojho syna odviesť do cudziny. Vedel čoho všetkého bol ten sviniar Ivy schopný a riskovat nič nebude. Aj dnes, tak ako každú inú aukciu pred tým bol Noah nútený prikyvovať slovám svojich rivalov a tváriť sa, že ich všetkých do bodky rešpektuje a práve dnes ich má z celého roka najradšej. Zo všetkých týchto myšlienok bol Noah jedine tak nútený vziať si dalšiu whiskey z baru a utopiť tak všetky tie bezcenné myšienky v alkohole.
|
|
|
Post by Ophelia Ivy on Jul 4, 2018 23:43:26 GMT 1
Nezvykle rychle si zvykla na přítomnost tolika lidí v jedné místnosti, když měla možnost se soustředit jen na jednoho člověka. Nevěnovala dále pozornost hledání svého otce, ani gorile vedle sebe, jelikož neměla pocit, že pro to má důvod. “Myslím, že bych měla otci vymluvit tento volný vstup, všichni stejně jen přijdou, vypijou si a naplní břicho, zjistí jaké to je být v společnosti lidí jako jsou - jako jsme my snad všichni, a co z toho pak má zbytek.” Zamyslela se nahlas. “Možná by otec měl zvát opravdu jen ty lidi, kteří v tomto sále něco znamenají, mám pocit že jsem zde viděla svou kadeřnici a opravdu netuším, jaký zde může mít přínos.” Pousmála se a přikývla nad jeho slovy. “To je pravda, asi by to byla velmi nepříjemná událost, kdyby lidé byli k sobě upřímní.” Věděla, že je to pravda, ale tajně si přála, aby tomu tak nebylo. Ale lidé nejsou dokonalí a hlavně ne zde v Black Hollow, to Ophelia věděla. Dále však věřila, že jsou ve městě stále dobří lidé, což však podle jejího otce byl jen hloupý názor dítěte. Jakmile se dostali na terasu, prázdnou skleničku, ve které bylo ještě před chvílí šampaňské položila na malý skleněný stolek vedle dřevěných křesílek, které byly na terase co si Ophelia pamatuje, a to zde bydlela velmi dávno. Hned jak tedy odložila svou skleničku, věnovala svou pozornost zase Tobiasovi. Vyslechla si, co měl na srdci a opřela se lokty o římsu terasy. Když domluvil, chvíli zůstala ticho, jakoby přemýšlela, nebo se snažila zvolit správná slova. “Víte, tohle je dost nebezpečné téma.” Promluvila po chvíli a věnovala mu krátký pohled, dokud nekoukla zase do dálky. Obloha byla čistá, plná hvězd, takže i kdyby zhasla všechna světla v okolí, nebyla by úplná tma. “Určitě víte, co vše by se mohlo stát komukoliv zapletenému, pokud by někdo zjistil… no - cokoliv.” Její hlas se zase trochu ztišil a úsměv zmizel z tváře. I když byla stále mladá a jak její otec rád říkal - dítě - věděla toho víc než by dnešní mládež měla. Než ona sama chtěla kdy vědět. “Je možnost, že o donu Cicerovi něco vím, ale pokud vám jen takhle cokoliv řeknu…” Zase se krátce odmlčela. Vnitřně bojovala sama se sebou, jestli soudci říct co ví, jelikož doufala, že by s tím mohl něco udělat. Na druhou stranu, ani její otec neví, že Ophelia zaslechla křik v jeho pracovně, a že ho slýchá často. Nedokázala určit pro koho by to bylo horší. “Někdy je prý lepší žít s neklidem, že jste nezjistil pravdu, než žít s hrůzou, že ji znáte.” Pokrčila rameny a povzdechla si. Byla upovídanější než normálně, možná to bylo kvůli sklenici šampaňského, které měla, jelikož nikdy předtím nepila, ale to i ji přišlo absurdní, že by takhle povídala z jedné skleničky. Možná jen doopravdy toužila tomuto člověku něco říct, i když to byl potenciální nepřítel. “Když můj otec dnes u toho uvedení říkal, že pro něj byl don Cicero něco jako bratr, myslím že nelhal. Dokonce i já jsem ho znala. Byl to celkem dobrý člověk. Měl svůj způsob řešení věcí, a byl trochu divoký, všechno muselo být tak jak řekl. To chápu, když byl hlavou mafie, hlavně takové, která si zakládá na spravedlnosti.” Zase na moment přestala mluvit, jakoby musela dopředu skládat své věty. “To je za čím jdete? Chcete spravedlnost pro člověka, který vás vedl, nebo potřebujete pravdu z jiného důvodu?” Narovnala se a otočila čelem k němu. Možná zněla vážněji, než by měla, ale fakt, že Cicera znala byl pravdivý. Znala ho už jako dítě, a vzpomínky na něj neměla snad jiné než dobré. Přeci jen je Ophelia jen mladou dívkou, dítětem, takže se k ni Cicero choval vždy dobře, a i když měl rozepře s jejím otcem, nikdy nevyhrožoval, že by ohrozil její život. Možná proto měla chuť povědět Tobiasovi vše co ví a co zaslechla, aby více lidí vědělo pravdu a zajímalo se o to, proč by někdo něco takového udělal. “Promiňte, jestli byla moje otázka neslušná nebo drzá.” Pousmála se a pak naklonila hlavu. “Možná bych mohla začít tím, co všem připadá jako lež, a to tím, že můj otec, ani nikdo v Seprentu nemá s jeho únosem ani vraždou nic společného. Jasně, vím jak to zní. Ale je to pravda. Vlastně v době, kdy byl don Cicero unesen vycházel s mým otcem lépe než kdy předtím.” Znovu se opřela o římsu terasy a zahleděla do dáli.
|
|
|
Post by Rosaline Hall on Jul 5, 2018 9:00:25 GMT 1
''Zatiaľ to vyzerá, že prestrelka ani nič podobného nám nehrozí.'' s týmito slovami sa obzrie po sále či je ešte stále všetko v poriadku a odpije si zo šampanského. Keby sa niečo nebezpečného dialo, pravdepodobne by to zacítila skôr než by sa to malo reálne udiať. Bol to akosi jej šiesty zmysel. Dnes si ním však nebola taká istá, pretože nevedela presne odhadnúť či to tento rok bude s hádkou gangov alebo nie. Každopádne vyzbrojená na to je. Opäť sa pozrela na dievča vedľa ktorého stála. Zostala na nej pohľadom o niečo dlhšie než doteraz. Už ju niekde videla. Zahryzla si do pery a sama pre seba si prehrávala ľudí, ktorých stretla vo svojom živote, ale žiaľ na dievča, ktorému robila spoločnosť si nevedela spomenúť. S myšlienkami ju ešte stále sledovala až kým jej samotná hnedovlaáska nepotvrdila, že už sa naozaj niekde videli. Rosaline si však stále nevedela spomenúť kde to bolo. ''Možno aj áno.'' prikývla na jej slová a stále v pamäti hľadala čo i len najmenšiu spojitosť s dievčaťom. Mesto nie je zas až tak veľké, aby sa niekde nemohli stretnúť. Aj keď Rosa väčšinu času trávila v hotelovom apartmáne alebo mala misie čiže sa zdržiavala v iných spoločnostiach na iných miestach než obyčajné mestské parky a podobne. Dopila zostatok svojho šampanského a pohárik podala chlapcovi v uniforme a trochu zdvihla kútiky do úsmevu než sa opäť pozrela na svoju spoločnosť. ''Si odtiaľto? Myslím z Black Hollow.'' Mohla to byť veľmi čudná otázka, ale ona sa potrebovala ubezpečiť. ''Mimochodom...som Rosaline.'' natiahla pravú ruku k dievčaťu. Možno im obom meno povie viac.
|
|