|
|
Post by Admin on Jun 24, 2018 14:56:30 GMT 1
Hlavní sídlo Mafie Serpent. HLAVA MAFIE: ČLENOVIA:  |
|
|
|
Post by Korain on Jul 3, 2018 23:44:50 GMT 1
Korain neměl rád honosné večírky. Namyšlení zbohatlíci si na nich poměřovali své majetky, přihazovali své peníze na dražbě za účelem dobročinnosti a přitom by si o lidi, jako byl Kori, neopřeli ani kolo. Kdyby alespoň třetina z těch peněz šla doopravdy tam, kam měla, mohl mít naprosto normální dětství. Samozřejmě od té doby, co se smířil s tím, co je, ho jeho život velmi bavil a ani na vteřinu nelitoval, že se nenarodil do jiné rodiny. Přijal to a žil s hrdostí. Stejně tak si nyní zapínal zlatý náhrdelník kolem krku, zatím co na sebe upíral pohled do zrcadla a s úšklebkem pozoroval, jak mu oblek, který ani nebyl jeho, sluší. Kdyby ho teď potkal někdo neznámý, jistě by si myslel, že vlastní obrovský barák a nejméně tři jachty, přesně tak teď vypadal. Vypadal jako jeden z těch, kterými tak silně pohrdal. Prohrábl si rukou vlasy, chtělo by to čelenku, pomyslel si. Ačkoliv se jistě do společnosti nehodila, bylo to něco, co pro něj bylo typické a co by těm idiotům naznačilo, že on není jen tak někdo. Byl sakra lepší, i když oni si mysleli opak. Jemu to ovšem nevadilo, rád jim to připomínal, bylo-li třeba. Tímto doplňkem tedy dokončil celý svůj dnešní outfit na večer, naposledy zkontroloval svůj vzhled v zrcadle, načež sebral klíčky ze stolku a vydal se do garáží. Procházel chodbou, mačkal tlačítko a pozorně sledoval, které auto se odemkne. Měl štěstí, tentokrát to bylo luxusní BMW nové řady. Nasedl do něj a zaposlouchal se do nádherného zvuku při nastartování vozidla. "Hmm, tak pojď zlato, okusíš nového řidiče." Jemně pohladil volant a opřel se do sedadla potáhlého bílou kůží. Auto vonělo novotou, evidentně ho jeho pravý majitel koupil nedávno. Korain věděl, že si vybral dobře. Mladík, jemuž patřil velký apartmán na 5 eweňů a stejně tak i oblek, který měl Kori nyní na sobě, odjel na dva týdny kamsi na Maladivy. Korain si ho vytipoval předem, potřeboval někoho drobné postavy, aby měli plus minus stejnou velikost, což v dnešní době přežraných lidí byl nadlidský úkol. Nakonec mu však plán vyšel a on teď mohl vést svůj zadek v předraženém autě a jet na ještě více předražený večírek. Prvně nechtěl jet sám. Jakmile se doslechl, co se chystá, svolal pár svých "známých" a snažil se je přesvědčit, aby ho na tuto akcičku doprovodili a způsobili společně menší rozruch. Asi si neuvědomovali, jaká to mohla být zábava, protože ani jeden nakonec nesouhlasil, a tak Korainovi nezbylo nic jiného, než jet sám. Nemrzelo ho to, ani náhodou, akorát jej to utvrdilo v tom, že je potřeba najít si nové společníky, což znamenalo, že musel rozhodit sítě do širších vod. A přesně i kvůli tomuhle se rozhodl, že tentokrát nevtrhne mezi lidi na akci v roztrhaných hadrách a nepřevrátí tam pár stolů, jak to měl ve zvyku, nýbrž splyne s davem a zaměří se na takové, kteří by mohli mít blízko k jeho oboru. Tedy... no prostě chápete. Tak nějak počítal s tím, že by se mezi snoby mohl objevit i někdo zajímavý pro... obchod. Když dorazil k cíli, byla už tma. Zaparkoval mezi dvě obrovské auta, které BMW částečně kryly, což přesně potřeboval. Nemohl si přeci dovolit, aby někdo poznal ezpezetku a upozornil na to, že Kori rozhodně není jeho vlastníkem. Zároveň stál na místě blízko k zadnímu východu, takže kdyby pak později nutně potřeboval ve spěchu opustit budovu, věděl, že by cesta k vozidlu byla rychlá. Zahleděl se na sebe do čelního zrcátka a do ucha si nandal zlaté kroužky, dokonale sladěné se šperkem na krku. Ano, teď to bylo konečně dokonalé. Vystoupil z auta na štěrkovou cestu, načež se volným krokem vydal k sídlu. Už o něm slyšel hodně, přesto jej překvapilo svou velikostí. "Dneska to bude jízda." Uchechtl se sám pro sebe a přejel pohledem všechny přítomné, až narazil pohledem na ochranku. Jeho tvář nebyla zas až tak známá, aby se musel bůh ví jak krýt, i když se v televizi v jednom kuse mluvilo o jeho krádežích či honičkách v autech. Velmi jej bavilo pozorovat zprávy, zvlášť pak portrét s šedým obrysem člověka a otazníkem uprostřed tváře, který vždy vyběhl ke konci reportáže. Neznámý pachatel, stávalo pod ním a Korain se v ten moment mohl vždy potrhat smíchy. To byla policie ve velmi žalostném stavu, když nezvládla vypátrat ani jeho. I když ve městě, kterému vládl zločin, se vlastně nebylo čemu divit. Každopádně i přes tento fakt měl jisté nutkání protáhnout se kolem sekurit bez povšimnutí, aby později neměl zbytečné problémy. Dobře si zapamatoval, kde jaká hlídka stojí a poté se vydal do rozhlučeného sálu plného lidí. |
|
|
|
Post by Rosaline Hall on Jul 4, 2018 12:01:17 GMT 1
"Oh sladká Rosaline, nebolo by jednoduchšie sa na to vykašlať?" dievča s havraními vlasmi sa zamračilo, keď jej hlas v jej hlave vstúpil do myšlienok. Nenávidela ak potláčala nutkanie im odpovedať. Robila to často, pretože vždy sa tie hlasy snažili narušiť chod jej myšlienok, práve vtedy keď to najmenej čakala alebo potrebovala. "Nie. " odpovedala nakoniec pričom vo svojej hlave počula hlasný smiech. Na chvíľu ju z neho aj rozbolela hlava, takže sa zamračila ešte viac. "Si veľmi vtipná Rosaline, keď sa snažíš robiť niečo proti svojej vôli. Alebo skôr...proti tej našej. " hlas, ktorý povedal tieto slová znel úplne inak než ten predtým. Tento bol ešte hlasnejší a hneď potom čo dohovoril sa v jej hlave znovu ozval smiech, ale tento bol hlasnejší rovnako ako hlas, ktorý k nej prihováral. "A dosť. " dievča si položilo ruku na čelo a poriadne zatlačilo akoby chcelo hlasy dostať čo najrýchlejšie preč. Bola na to zvyknutá, no aj tak ju to občas veľmi nahnevalo. Hlasy v jej hlave boli často proti nej a neustále ju urážali. Boli veľmi otravné a ona ich nenávidela. Len málo kedy odolala nutkaniu odrezať si vlastnú hlavu či si streliť guľku priamo do mozgu. Preto ešte skôr, než na seba navliekla dlhé čierne šaty zapila vodou pár bielych tabletiek, aby aspoň trochu udržala hlasy na uzde a nemusela sa s nimi dnes večer hádať. Odraz vo veľkom zrkadle zavesený na stene hotelovej izby hotela Handal, ukazoval niečo iné, než bola schopná Rosaline vidieť. V odraze zrkadla stála mladá, inteligentná žena, ktorá mala veľké sebavedomie. Žena, ktorá stála pred zrkadlom však stále neverila, že je to ona, a že keď chce, tak dokáže vyzerať presne takto. V šatách mala zozadu ukrytú pištoľ a tak to bolo aj s nožmi, ktoré mala podšité v častiach čiernej sukne šiat. Bola dokonale pripravená na príchod každej možnej situácie. Organizácia chcela vedieť o všetkom. Možno aj preto do toho poslali hlavne Rosaline, ktorá bola schopná prekĺznuť ako normálny občan úplne bez povšimnutia. Mohla sa snažiť ako veľmi chcela, nemohla zostať na mieste, ktoré nazývala domovom. V tento vzácny večer určite nie. Zatiaľ čo občania Black Hollow brali tento večer ako aukciu a slávnosť v ich meste, ona vedela čo za tým všetkým je. Bolo to dôležitejšie než by si mohol niekto myslieť. No pre ňu nie. Chcela mať aspoň chvíľu pokoj, aspoň chvíľu chcela využiť deň sama pre seba, napríklad aj v posteli. Jej organizmus už ťažšie zvládal návaly práce, ktorú dostávala a tak isto, ani spánku si bohvie čo nedopriala tak akoby to jej mladý organizmus potreboval. Rosa brala svoje povolanie vážne. Dalo by sa povedať, že milovala to čo robí, pretože všetko to bolo založené na spravodlivosti a tá bola u Rosaline naozaj dôležitá. Cestou v aute sa ešte ubezpečovala či naozaj nič nezabudla, a že všetko má svoje miesto. Pozdvihla kútiky úst, keď sa pred ňou začalo týčiť sídlo, v ktorom sa to celé malo uskutočňovať. S očami uprenými k sídlu vystupovala z auta a s úžasom sledovala miesto konania. Očami prešla aj cez personál, ktorý kontroloval kto vstupuje dnu a tak isto ako ostatní pred ňou, aj ona sa ocitla vo veľkej vstupnej hale a následne vo veľkom hlučnom sále plnom bohatých a či chudobných ľudí.
|
|
|
|
Post by Noah Rollnaw on Jul 4, 2018 12:12:43 GMT 1
Povinnosť alebo slušnosť? Aj takto nad dnešným zhromaždením premýšľala samotná hlava mafie Phoenix. Keby sa to od neho neočakávalo, pravdepodobne by dnes vôbec neprišiel. Vedel, že je to jedna z jeho povinností ako šéfa jednej z mafií tohto mesta tam ísť a urobiť to, čo sa od neho očakáva. Každý rok to bral ako povinnosť, no tento rok mu to obzvlášť prišlo ako otravne strávený zvyšok večera s ľuďmi, ktorých nenávidí viac než svoj vlastný život. Už od rána po jeho sídle všetci splašene pobehovali a snažili sa o to, aby bolo všetko na dnešný večer pripravené. Všetkým išlo o to, aby aj keď sa niečo pokazí ich vodca zostane za každú cenu na žive aj v bezpečí. Takto ochotní boli, aby mohli pre neho kľudne aj umrieť. Všetci predbiehali zbytočne udalosti. Samotný Noah protestoval s väčším počtom svojich ľudí na tejto akcií. Skôr trval na tom, že bude úplne stačiť ak sa po jeho boku objaví pár ľudí z jeho gangu, ktorým na takýchto akciách verí najviac. Tiež to musia byť tí najviac vytrénovaný a najpoctivejší zo všetkých a ďalej to už bolo na nich či tam prídu alebo nie. Všetko malo svoj čas. Aj príprava Noaha na túto akciu. Navliekol na seba len tmavo modrý oblek, ktorý bol drahší než životy niektorých podradných ľudí v Black Hollow. Teraz si želal, aby pri ňom bola jeho milovaná Camila. Pred odchodom zo svojho sídla, preto pobozkal jej fotku, ktorú si vložil do saka pre šťastie. Do druhého vrecka si vložil fotku jeho malého syna Noaha. Menší úsmev na tvári mu nachvíľu vyčarila myšlienka na to, že za pár dní pôjde svojho syna navštíviť, na to tajné miesto, kam ho pred rokmi nechal odviesť. Už len pár dní a po roku mohol opäť vidieť svojho syna. Len on vedel kam ho nechal odviesť a veril, že ho tam nikto nenájde. Možno ho raz, o pár rokov do Black Hollow opäť prinesie, ale teraz je ešte čas, aby jeho syn zistil aké kruté toto mesto dokáže byť. A tak spolu s fotkami pre šťastie a piatimi autami, v ktorých sedeli jeho spoločníci vyrazil do sídla mafie Serpent. Sebavedomo na seba nechával upozorňovať už pri výstupe z jeho drahého Bentley. Napravil si gombíky na tmavo modrom saku a s ľahkým, celkom falošným úsmevom na perách vstupoval do sídla, ktoré sa pred ním nachádzalo. Bol váženým hosťom. Nemusel si to myslieť, pretože to tak bolo. Dnes išlo hlavne o dôležité zhromaždenie mafií a on si pomaly začal uvedomovať, že by nemohol chýbať. Veď koho vlastne by poslal namiesto seba? Hoci boli všetci v gangu jeho rodina, on v nich nemal takú veľkú dôveru, aby ich niečo takéto nechal urobiť za seba. Letmo sa obzrel po obrovskej miestnosti, v ktorej sa ocitol. Na jeho vkus to bolo akurát. Pohľadom zahliadol svojich ľudí. Boli rozmiestnení tak, aby mali Noaha na očiach a on tak videl na každého z nich. Kývol im zľahka hlavou a keď sa všetci otočili smerom od jeho osoby, on sa len obzeral po miestnosti s údivom. Čakal, že to bude luxusné, ale toto ho tak trochu prekvapilo. Majiteľ mal zjavne vkus na návrhárov interiéru. "Ivy, ty starý potkan." Zamrmlal si sám pre seba a skôr než by mal nájsť hostiteľa, išiel hľadať alkohol. |
|
|
|
Post by María Ahn on Jul 4, 2018 13:41:28 GMT 1
Povzdych. A hneď na to ďalší. Aj to bola reakcia Michelle, keď sa uvidela v odraze zrkadla v sídle jej šéfa. Nepovzdychla si nad tým, že by vyzerala zle. Práve naopak. Neverila tomu čo práve vidí. Bolo to pre ňu len niečo nové. Dlhé čierne šaty odhaľovali všetky jej tetovania, presne tak ako to mala v pláne. Trochu sa pomrvila, keď jej Clint bozkával zátylok. Tak nenávidela dotyky. Na jeho si ešte aj po rokoch stále zvykala a nebolo jej to príjemné. "Je čas ísť." pripomenula svojmu spoločníkovi a s ľahkým úsmevom sa presunula k dverám na druhej strane miestnosti. Žalúdok mala na vode, lebo presne nevedela čo by mala od takejto akcie plnej mafiánov očakávať. Bola pripravená, to áno, ale stať sa mohlo čokoľvek. Stačila by malá hádka a všetko by sa zrútilo ako domček z karát a svojim spôsobom na to Michelle ešte nebola pripravená. Nebola pripravená na ten stres, ktorý by ju čakal ak by sa niečo pokazilo a ona s tým tak nejak aj dopredu počítala. Veď je to stretnutie mafiánov a tie predsa nekončia s úsmevom na tvárach pri čaji a keksíku. Spolu s Clintom a tými, ktorí odchádzali zo sídla spolu z Noahom nasadla do jedného z čiernych áut zaparkovaných pred bydliskom jej šéfa. Cestou v aute len ticho sedela a pozorovala cestu. Chcela z tohto kolotoča čo najrýchlejšie vystúpiť a mať pokoj. No ten už mať zrejme nikdy nebude. Nie kým neumrie, pretože odísť sa už nedá. Keď sa do toho už raz namočíte, nemôžete z toho len tak vycúvať akoby sa nič nestalo. Takto to nefunguje. Odídete od toho všetkého len ak budete na mestskom cintoríne ovoniavať fialky zospodu. Takže si z toho berte príklad deti a nikdy sa nezapleťte s mafiou, lebo zle dopadnete. Kiežby to pred rokmi vedela aj Michelle. Teda nie, nie je to tak, že by nechcela robiť to čo robí, to nie. Skôr byť mafiánkou nebola až taká zábava ako vo filmoch. Ale život nie je film a možno toto nie je len hra, ale odohráva sa to aj niekde v paralelnom vesmíre. Kto vie. Výstup z auta bol ťažší než si predtým myslela vďaka dlhým šatám, ktoré na sebe mala. A hlavne išlo o podpätky. Michelle a podpätky nebola dobrá kombinácia, ale keď musí tak musí. Zdvihla zrak k veľkému sídlu, ktoré sa týčilo priamo pred ňou. Zrazu sa cítila byť naozaj malinká. Tu naozaj niekto žije?
pomyslela si akoby toto sídlo videla prvýkrát v živote. Prvé kroky k veľkým vstupným dverám sa jej zdali dlhšie než skutočná diaľka auta a dverí bola. Vykročila spolu s ostatnými do vstupnej haly a pohybovala sa presne na tých miestach ako mala. Ani blízko ani ďaleko od jej šéfa. Pohľadom na neho pár krát zablúdila a sledovala kam ide. Jej kroky viedli za ním, v perfektnej vzdialenosti pre oboch. Sem tam zdvihla pohľad aj k ostatným členom gangu a ako to bolo všetko naplánované tak si všetci prikývli a každý sledoval to čo má. Michelle pohľadom blúdila po ľuďoch v miestnosti. Netrvalo dlho kým sa alkohol dostal aj k nej. Od personálu si vzala pohárik šampanského, z ktorého sa hneď aj napila. Musela si dnes však dávať pozor, alkohol bol zadarmo, ale ona sa nemohla opiť.
|
|
|
|
Post by Min Yoongi on Jul 4, 2018 13:57:36 GMT 1
Yoongi byl zvyklý na hodně věcí, ale stejně byla jedna věc, na kterou si nikdy nezvykl a pochybuje, že se to v brzké budoucnosti nějak změní. Jezdění na kole v obleku nebylo nic elegantního a on začínal proklínat sám sebe za to, že se prostě nerozhodl si vzít taxík, nebo nějakou podobnou pitomost. Ještě k tomu měl kapsy přímo nacpané drogami. V papírcích s jahodovou příchutí měl zabalená všechna svá brka, která měl v tenkém obalu a zastrčené ve vnitřní kapse jeho saka. K sídlu byl docela velký provoz, jakožto toto byla známá akce roku a každý se tam chtěl dostat. Někteří opravdu z dobroty srdce, zbytek spíše pro tu lepší část večera. Všechny gangy se k sobě chovali civilně a bylo jednodušší se s nimi nějak spojit přímo tady, než je vyhledávat na ulicích. Yoongimu volali už týdny předem, aby zařídili to, že všichni mohli mít trochu toho svého, co jim zrovna jelo. Byla to velká zakázka pro Yoongiho, který většinu času pracoval samotný, ale oni mu nabídli pomoc zdarma, tak to vše probíhalo hladce. Sehnal snad vše, co po něm žádali a peníze z toho měl šílené, dokonce musel obvolat svého kamaráda v Kolumbii, který byl velmi nadšen z toho, že spolu zas udělají větší obchod. Jednoduše to bylo opravdu mnoho práce a tento mladík už byl sakra rád, že to vše bylo za ním. S těmi penězmi, které z toho nakonec i měl, by mohl hned zítra odletět někam na pěknou dovolenou, ale bál se, že by bez něj tohle město zkolabovalo. Nebo alespoň všichni feťáci. Většinu cesty strávil s těmito myšlenkami v jeho hlavě, a když se konečně ocitl před velkým trochu přehnaným barákem, zpomalil a slezl ze svého kola. Chytl ho za řídítka a už poklidným krokem vyrazil blíže k domu, nebo co to vůbec bylo. Pár tváří se mu zdálo i povědomých, ale nikoho se neobtěžoval prozatím zdravit, neměl ještě úplně náladu se pustit do programu dnešního večera. Minulý rok za ním chodilo šílené množství lidí s tím, že by si rádi něco vzali a Yoongi si ani pořádně nemohl dát svého jointa v klidu. Doufal, že při dnešní noci lidem dojde, že ta velká suma drog skoro všude po tomhle baráku, znamenala, že už se nemuseli chodit pořád ptát jeho. Yoongi našel nějaký sloup, který se zdál, že by nemusel nikdy brzo spadnout a vytáhl z malého košíku na jeho kole svůj řetez se zámkem. Své kolo velmi pečlivě připoutal, dvakrát zkontroloval a pak se znovu narovnal a trochu urovnal své oblečení. Odvážil se nakonec vejít do velké vstupní haly, kde už byla hromada lidí. Davy nebyly jeho oblibou, spíše se jim účelně vyhýbal, ale pro své vlastní dobro věděl, že to musel překousnout. Deset minut a Yoongi už cítil nutkání si otupit mysl, to byl nový rekord. Jenže pro jeho smůlu, tohle byla ještě akce pod zástěrkou nějaké dobročinnosti a netušil, jak by se ostatní tvářili, kdyby si z kapsy vyhrábl joint a klidně si ho zapálil. Nejlepší tedy pro něj asi bude se vždy vytratit, pokud bude mít chuť si zapálit, nebo počkat, než se dostane do té správné společnosti. Přešel ke straně místnosti, kde se nacházelo menší množství lidí a rozhlédl se pozorně kolem, než vzal menší kulatou pilulku a rozpůlil ji, ale když zaslechl kroky, okamžitě ruce zastrčil do kapes svých kalhot a vzhlédl k nějaké hostezce, která držela tác se sklenkami šampaňského. Vzal si od ní jednu, přikývl a otočil se na odchod raději jiným směrem.
|
|
|
|
Post by Tobias H. Acker on Jul 4, 2018 14:57:36 GMT 1
Asi nejtěžší částí dnešního dne pro Tobiase byl výběr obleku, nebylo to ani tolik tím, že by se snažil na někoho zapůsobit, či že by mu na tom záleželo tolik, ale spíše šlo o to, že jich měl tak velkou spoustu, že si prostě nebyl jistý. Nakonec se oblékl proti svému původnímu nápadu do spíše světlých barev. Přeci jen pořád jeho image milého soudce byla přednější, než jeho snaha se teď dostat do vysoké pozice v Libře. ( původní oblek) Cítil, že v těcho světlých barvách v lidech vzbuzoval větší pocit bezpečí a důvěry, kterou on teď vyhledával. Dopravil se na místo konání svým vlastním autem, protože neměl zas tak rád, když ho někdo vozil. Při nejhorším by on potřeboval odjet dřívě a musel toho chudáka tam nechat, ne že by mu na tom nijak záleželo, ale byla by to nepříjemnost, kterou teď nepotřeboval. Každý přibližně věděl, se kterými lidmi se zda dalo setkat a pro některé to byla oblíbená událost roku, pro něj spíše jen šlusnost se tam ukázat. Pro udržení jeho statusu, musel lidem nějak ukázat, jak moc se staral o nějaké chudší vrsty, tak tam jen ze zdvořilosti vždy nechal nějakou úctihodnou částku peněz, ale jeho pravý účel byl vždy jiný. Ani tento rok nebyl výjimkou pro něj. Po zaparkování svého auta, chvíli jen seděl v tichosti a díval se na už zaplňující se parkoviště před ním. Někdy ho to stálo skoro všechnu sílu jeho mysli, kterou ještě měl, aby se prostě nepustitl z uzdy a nepolykal všechna ta slova, která se drala na povrch. S nádechem otevřel dveře auta, vystoupil a zas je opatrně zavřel, než konečně vyšel směrem k tomu domu. Byl by z něho nadchnut, kdyby ho neviděl už po tolikáté. Co se dnes potřeboval dozvědět, bylo, kdo zabil Dona. Možná aby si s ním podal ruce a poděkoval mu, že nabídl lidem jako on možnost konečně vzít místo toho parchanta. Stejně začínal být starý, jeho mysl byla plná nějakých představ, že byl zákonem tohoto města. To podpichovalo Tobiasovu toleranci toho chlapa nejvíce, neseděl v křesle soudce, aby si nějaký kriminálník myslel, že on byl tím, který mohl dělat jeho práci za něj. U dveří se potkal s nějakými lidmi z politiky, kteří zjevně znali jeho, ale on neměl ani tušení, čí rukou právě třásl. Ovšem se na ně usmíval a s chutí jim vyprávěl, jak ho tato událost těšila zvláště kvůli možnosti přispět těm ubohým duším jejich města. Pořád to samé dokola, ale když mu to pořád dokola oni žrali, Tobias už se ani nemohl snažit. Rozloučil se s nimi s úsměvem, který spadl v moment, co se od nich otočil. Hlouběji ve velkém sále si našel nějaký alkohol, který pomalu upíjel, když se socializoval s nevýznamnými lidmi. Někdy mu chodili lidé děkovat za různé rozsudky, načež on vždy se skromností odpovídal, že přeci jen dělá svou práci a vždy jen chce to nejlepší pro toto místo. |
|
|
|
Post by Natalia Nat Rousselle on Jul 4, 2018 15:32:07 GMT 1
Stála na schodech velkého sídla a dívala se vzhůru k rozsvíceným oknům, tím se snažila zakrýt to, že byla uvnitř šíleně nervózní. Sledovala, jak se sem tam někdo za nimi mihl, ale život párty byl před ní ve velkém sále, který se s každou přibývající minutou naplňoval. Už ráno se probudila s nepříjemným pocitem na dně jejího břicha, dělala vše, aby se ho přes dění dne zbavila, ale akorát to bylo více intenzivní. Byla připravená na vše možné, ale nikdy pořádně nemohla tušit, co se dnes stane a to byl prostě risk její práce. Věděla, že měla za úkol zjistit, co nejvíce o dnešních aktivitách gangů, kdo se sešel s kým a možná si konečně pomoci blíže k nim. Zdálo se jí, že toho bylo příliš, ale nemohla tomu nijak odporovat, protože si tohle sama vybrala. Konečně se odhodlala udělat pár krátkých kroků a projít velkými dveřmi, které byly otevřeny dokořán pro všechny příchozí. Při každém kroku cítila to malé pouzdro, ve kterém měla nůž pro nejhorší případ, lepilo se na její lítko a jeho špička končila někde na jejím kotníkem. Měla v plánu si vzít spíše zbraň, ale nemohla ji nikam úspěšně pod své poměrně těšné oblečení schovat. Rozhodně to nebylo jako ve filmech, kdy lidé vytahovaly zbraně z těch nejsměsnějších míst. Nejspíše by ani nevzbudila pozornost tím, kdyby vzadu za kalhotami měla zastrčenou zbraň, ale pro ní to bylo až moc podezřelé. Musela zrychlit, aby se úspěšně vyhnula velkému uskupení lidí uprostřed sálu a spíše po kraji místnosit očima vyhledávala nějakou šatnu. Něco tam být muselo, doufala. Čím déle byla v této přelidněné místnosti, její tělo se více zahřívalo a ona potřebovala zachovat klid, hlavně chlad, doslova. Bylo to úplnou náhodou, že se dostala do nějaké menší místnosti, kde stála nějaká milá paní a ptala se, zda-li měla Natalia něco na odložení. Svlékla si z ramen své sako, které jí s letmým úsměvem podala a vzala si od ní papírek s číslem, který okamžitě zastrčila do své podprsenky. Měla tu smůlu, že její kalhoty neměly zrovna ty největší kapsy, vlastně neměly žádné, jen umělé otvory, což jí vytočilo, když to zjistila. Následně se vydala spíše dále od lidí a nahoru po prvních schodech, které našla. Potřebovala ještě ve své mysli to místo zmapovat a zjistit, jestli sedělo s plány, které jí byly poskytnuté. Pokud by ji někdo řekl, že jde do míst, kam nesmí, už měla připravené, jak bude hrát úplně blbou a opilou návštěvnici. To byla asi jediná její volba, obvykle velmi účinná. |
|
|
|
Post by Skye Wyler on Jul 4, 2018 15:37:40 GMT 1
Naposledy se na sebe podívala do zrcadla a zhluboka se nadechla. Byla připravená a její taxi už na ni čekalo dole před vchodem, tak proč ještě nebyla schopná odejít ze svého bytu? Nebylo to protože by neměla takovéto akce ráda, ale spíš se jednalo o ten fakt, že často pro ni bývaly docela nepříjemné. Své služby totiž poskytovala skoro všem, kteří jí dobře zaplatili, samozřejmě jen pokud nehrozilo, že jí to nějak uškodí, přeci jen měla nějaký ten pud sebezáchovy. To ale také znamenalo, že se za několik desítek minut měla vyskytnout mezi směsicí lidí se kterými a také proti kterým minimálně jednou v minulosti pracovala. Že z toho nebyla zrovna nadšená byl celkem understatement. Mohla ještě vycouvat a zůstat doma, ale rozhodla se proti. Nikdy neuškodilo si udělat pár nových kontaktů, a to platilo dvakrát tolik pro město jako bylo Black Hollow. Poupravila si černé šaty s krajkou a rozparkem, popadla menší psaníčko, které samozřejmě obsahovalo nejdůležitější věc, kterou byl telefon, a vydala se ven z bytu do taxíku. Cesta trvala poměrně delší dobu než za normálních okolností. Silnice vedoucí z města byla celkem ucpaná, přišlo jí, jako kdyby se snad celé město snažilo dostat do sídla Serpentů na tolik očekávanou aukci. Bylo to skoro až absurdní, že se i celkem nevinní lidé účastní něčeho takového. Ona sama neměla v plánu zůstat nějak dlouho. Ba naopak chtěla zmizet co nejdříve to šlo. Bylo tolik možností, jak se mohla celá akce pokazit a ona rozhodně nechtěla toho být součástí. Zástupci všech gangů města? Not good. Z jejích myšlenek jí vytrhl taxikář s oznámením, že už jsou na místě. Znovu ji zavalila vlna zaváhání. Každičký nerv v jejím těle křičel, aby nikam nechodila, aby řekla řidiči, ať se otočí a odveze ji zas domů a ona si v klidu mohla sednou na gauč s popcornem a být v bezpečí svého bytu. Hell, klidně by i raději momentálně pracovala, seděla na jednání s klientem a probírala možnosti, jak někoho okrást, nabourat se do bezpečnostního systému, nebo vymazat záznamy o kriminální aktivitě z databáze policie. Byly to sice maličkosti oproti tomu, co ve skutečnosti dokázala třeba pouze se svým telefonem, ale o tom se nikde nešířila. Nechtěla se stát pěšákem v šachové partii hlav mafie. Pro ně nikdy nepracovala, vlastně je ani nikdy neviděla a doufala, že to tak zůstane. To ale neznamenalo, že se nikdy nesetkala s nějakým z podřadnějších členů gangů. Byť měla každá skupina rozhodně svého IT experta, někdy se stalo že prostě někdo fuck upnul a potřeboval pomoc off the records, aby se na to nepřišlo. V tom případě chodili za ní anebo za někým z jejích přátel. Udělala vždy, co mohla, ale někdy byla škoda napáchána v takovém množství, že její pomoc byla k ničemu. Vystoupila z auta a vmísila se mezi lidi, kteří nevypadali tak důležitě a schválně se vyhýbala těm, kteří byli na první pohled z vyšší společnosti. Bez jakéhokoliv dalšího váhání vešla do luxusního sídla, které ji nepřestávalo překvapovat. S každým mrknutím oka nacházela něco nového a daleko fantastičtějšího, než byla věc předchozí. Jedna věc byla jistá, sem moc nepatřila. S hlubokým nádechem si vzala od obsluhy sklenku šampaňského na uklidnění a procházela se dál mezi lidmi. |
|
|
|
Post by Ophelia Ivy on Jul 4, 2018 15:42:45 GMT 1
Celý den proseděla ve svém šatníku, zabudovaném do jejího pokoje. Tolik krásných kousků, a ona musela vybrat jen jeden, ve kterém se poprvé ukáže před všemi zástupci jednotlivých mafií a ostatními občany. Vrahy, podvodníky, zloději, zločinci. Do této společnosti se chystala, předvést jeden ze svých krásných úsměvů, a být dobrou dcerou svého otce. Sice přicházel již patnáctý ročník této události, otec ji však poprvé bral s sebou. Předtím byla moc mladá, a mu přišel nápad jako brát svého jediného potomka a dědice mezi takové lidi, jednoduše řečeno velmi hloupý. Ani tento rok neměl původně v úmyslu Ophelii tento večer brát, avšak jelikož Ophelia pochopila, že se jednání s těmito lidmi v budoucnu nevyhne, a vymluvila otci, že ji na akci nikdo neohrozí, rozhodl se ji vzít s sebou, pod maximální ochranou, jaké může své dceři poskytnout, v místě plném lidí. Tak tedy, po nekonečném výběru vhodného oblečení, nadávek a házení textilu po pokoji, rozhodla se Ophelia pro něco něžného, co podtrhne její povahu, avšak stále dost formálního, aby v moment, kdy vystoupí z auta, nenařídila řidiči aby to otočil, že se potřebuje převléct. To by neudělala poprvé. Oblékla si pastelově modrý obleček, který ladil se sukní s vysokým pasem. Ještě několikrát se prohlédla v zrcadle. “Přestaň! Čím déle se tam budeš koukat, tím horší to bude.” Zašeptala a povzdechla si. Hned na to uslyšela zaklepání na své dveře. Do pokoje vešel jeden z její ochranky, s kamennou tváří jako vždy. To byl asi detail, který Ophelii na ochrance nejvíce vadil a děsil. Kdykoliv se na jednoho ze členů ochranky mile podívala, či usmála, oni se jen dál mračili, jakoby jim nacpala nakládačku do zadku. “Už jdu.” Zamumlala a následovala ho směrem k výtahu, odkud ji vyprovodil až k autu. Nastoupila do černého auta, jehož značku neznala, jelikož se o auta nikdy nezajímala, ale každý by poznal, že stálo více, než všechna auta občanů Black Hollow dohromady. Ophelia byla trochů smutná, jelikož s ní její otec nejel přímo. Řekl ji, že tam chce být dříve než všichni, avšak Ophelia tušila, že za tím bude jiný důvod. Rozhodla se ale dělat to co dělá vždy - držet pusu a otce poslechnout. V autě bylo hrobové ticho, nikdo se jí nezeptal jestli není nervózní, jaké má z dnešního večera pocity, či ji nesdělil, že jí to sluší. Ona by to Ophelia ani tak nepotřebovala, ale někdy si přála, aby mohla členy ochranky brát spíše jako přátelé, než gorily, kterými jsou. Koneckonců, moc jiných lidí nepotkávala. Auto zastavilo před sídlem mafie jejího otce. Ophelia vždycky toto místo milovala, a přála si, aby tam mohla s otcem bydlet. Avšak po tom, co její matka zemřela, se musela s otcem přestěhovat, a ten dále používal toto místo jen jako sídlo mafie, a ne rodinný dům. Už nyní bylo před budovou i v ní plno lidí. Ophelií se zmocnil záchvat paniky, neměla ráda davy, a hlavně ne davy zločinců. Většina z těchto lidí měla na rukou krev, a teď se na ně má Ophelia jen tak bezstarostně usmívat? Začala pochybovat, že jezdit sem byl dobrý nápad, tuto myšlenku však vytlačila z hlavy, když si pochopila, že není cesty zpět, a že se strachu musí postavit. Jakmile pro ni jeden bodyguard otevřel dveře, vystoupila z auta a nadechla se čerstvého vzduchu. I když bylo léto, vzduch zde byl trochu chladnější, pravděpodobně protože již byl podvečer, a tady v Black Hollow nikdy nebývají teploty až moc vysoké. Ophelia se s radostí nadechla čerstvého vzduchu a následovala muže před sebou. Důkladně si prohlížela tváře okolních lidí, i těch, kteří zrovna přijížděli. Měla pocit, že některé z nich poznává, avšak bála si je spojovat s jakoukoliv vzpomínkou, aby neměla na očích, kdo tito lidi doopravdy jsou. Možná protože věděla, že její otec je jeden z nich, a ona bude také muset být. Vešla do hlavního sálu, který byl plný lidí. Tiše si opakovala jména těch, které poznává, většinou to však byli lidé jako hlavy jiných mafií, či jejich pobočníci, ostatní neznala. Nasadila svůj úsměv a zatnula pěsti. Pak se otočila na muže po svém boku, a pozorně se podívala do jeho kamenné tváře. “Kde je můj otec?” Zeptala se, jelikož se nehodlala být v přítomnosti těchto lidí pouze po boku muže z ledu, aby se necítila tak trapně. |
|
|
|
Post by Taehyung Jeon on Jul 4, 2018 16:07:52 GMT 1
V oblekových kalhotech bez jakéhokoliv svršku seděl na křesle a pozoroval výhled z okna, na svou rozlehlou zahradu. Lhal by, kdyby říkal, že se na shromáždění těší, avšak on byl jeden z těch lidí, kteří měli účast skoro až povinnou, kvůli tomu, že seděl v čele jedné ze čtyř nejznámějších a nejvlivnějších mafií, které vedou město Black Hollow. I kdyby to znamenalo schovávat se za starostu Black Hollow, každý více vzdělaný občan města věděl, kdo doopravdy stojí v čele. Ač Tae ostatní vůdce mafií, které se tak dlouho snažily udržet mír, nesnášel, ani jedním z nich nepohrdal. Všichni to byli pracovití muži, a ke všem choval respekt, dokonce i k Dornovi, jež byl dobrým vůdcem Libry, a Tae už teď věděl, jak těžko bude bez něj Libra držet pořádek. Vstal z křesla, a jelikož se zamyslel o něco déle, než chtěl, a přišlo mu neslušné přijít pozdě, spěchal ke svému nachystanému černému roláku a saku, které si v rychlosti oblékl a běžel před dům, kde na něj už čekalo jeho auto. Tae řídil většinou sám, pokud nebyl v krizové situaci a tak se i tentokrát rozhodl jet na akci sám, jeho ochranka by už ho tam měla čekat. Jelikož i když ostatní hlavy mafií respektoval, nevěřil jim. Z většiny tedy. Jel rychle, cesty byly sice plné aut, a většina aut dokonce mířila na to stejné místo, Taehyung se však rozhodl dnes večer nedávat takový pozor na pravidla na cestě, jako až na ‘večírku’. Zaparkoval před obrovským sídlem a vystoupil z auta. Upravil si sako a jakmile vystoupil, byl vystaven několika bleskům fotografů, kteří si nikdy nenechají tuto každoroční akci ujít. Jich si však nevšímal. Věnoval několik krátkých pohledů lidem, jež obličeje poznával, a vždy na pozdrav lehce kývnul, ale s nikým zatím nehodlal začínat žádnou konverzaci. Vystoupal po schodech až k hlavnímu vchodu a procházel již známou chodbou až k sálu, kde se vše nejdůležitějšího dělo. Ihned spatřil hlavu mafie Phoenix, Rollnawa. Jen kývl, a dále následoval k baru, kde již teď bylo plno. Ihned na své přání dostal skleničku s whiskey a rozhlédl se po místnosti. Nespatřil hlavního muže večera, Oliviera, avšak jak byl zvyklý, bylo mu jasné že musí vstoupit až když zde jsou všichni hosté. Jinak by se přeci neobtěžoval s nimi předtím mluvit či je jinak uvítat. Trochu ho zmátlo, když však tentokrát uviděl Olivierovu dceru, ihned ho napadlo několik nápadů, proč by ji zde sebou tahal, avšak zapudil všechny své teorie a dále se rozhlížel po místnosti, při tom upíjel ze své skleničky. |
|
|
|
Post by Roxanne Ruby Hall on Jul 4, 2018 18:29:16 GMT 1
Dlhý čas strávila pred zrkadlom v ich sídle, pretože sa nechávala maľovať od inej členky. Sama to nevedela, pretože to nikdy nerobila a hlavne to nepotrebovala. Ale na akciu, na ktorú išla aj s pár ďalšími, by sa to zišlo. Preto poprosila niekoho iného. Najradšej by sa ale sama teraz odstrelila. Nielen kvôli make-upu ale aj kvôli šatám, ktoré mala na sebe. Samozrejme šaty nosila ale nikdy nie takéto.. príliš slávnostné. Už to ale zrušiť nemohla, súhlasila s tým, tak to musela pretrpieť. Dokonca aj bola nervózna, keď aj s ostatnými nastupovala do auta, nahlas to ale nepovedala. Nechcela aby to vedeli ostatní a mysleli si, že to nezvládne. Len sa bála, že sa tam niečo pokazí, čo bolo viac než možné. Predsa len, toľko členov iných gangov na jednom mieste? Vždy sa to nejak zvrhne. Teda, tak to bolo aspoň v tých filmoch, ktoré si sem tam pozrela. Ale možno sa nič nestane a všetko prebehne naozaj hladko.
Akonáhle ona a ostatní vystúpili z auta, svoj pohľad presunula na sídlo pred ňou, ktoré vyzeralo skôr ako nejaký zámok. Páni. Ich sídlo tiež nevyzeralo ako nejaká schátraná búda ale stále ju prekvapilo, keď videla takéto.. domy. Dlho si to ale neobzerala, pretože aj s ostatnými zamierila dnu. Ako sa ocitla vo vstupnej hale, premiestnila sa od ostatných ďalej ale aby bola ostatným na očiach a aby aj ona videla na nich, hlavne na šéfa. Od personálu, ktorý ku nej podíde, alkohol odmietne, než zase pohľad presunie na ostatných ľudí, aby si prezrela kto všetko tu vôbec je.
|
|
|
|
Post by Park Jimin on Jul 4, 2018 18:57:56 GMT 1
Na ceste do sídla toho najhlavnejšieho gangu v meste premýšľal, prečo tam vôbec išiel. Žiadny dôvod ale nenašiel. V žiadnom gangu nebol a meniť to rozhodne v pláne nemal, nechcel sa zapájať s mafiou. Jasné, párkrát sa stalo, že sa to stalo, keď mal s nimi kšefty, inak sa im ale snažil vyhýbať, nechcel mať s nimi nič spoločné. Nepotreboval problémy. Cesta mu ale trvala dlhšie než čakal, pretože premávka bola naozaj strašná. Hlavne dúfal, že sa tam nestane nič, pretože si bol istý, že potom by mal prácu ešte aj tu a to naozaj nechcel. Chcel mať konečne voľný večer a nie sa tam starať o niekoho, kto by krvácal. Nech si tie svoje hádky nechajú na inokedy. Keď konečne prišiel pred sídlo, svoje auto zaparkoval ale predtým než vystúpi, si do vrecka od nohavíc dá jointa. Už vedel, že medzi tými všetkými ľuďmi, mu nebude až tak príjemne, preto sa niekedy vytratí. Ešte, že pred touto akciou mal s tým Yoongim zraz, inak by bol úplne bez trávy a tento večer by pravdepodobne neprežil. Keď sa uistí, že po vreckách má všetko čo potrebuje, zamieri svojim klasickým pomalým krokom smerom dnu, pričom si ešte upraví košeľu. Keď už ide medzi ľudí, chce vyzerať dobre. No len čo vošiel dnu, pretočil sa mu žalúdok nad tými ľuďmi, ktorí tam sú. Ugh, že on to radšej neotočí a nevráti sa domov, rovno do postele. Ale aj tak pokračoval ďalej, až kým neprišiel niekde, kde toľko ľudí nebolo, cestou si ale zobral do ruky skleničku šampanského, ktorú mal na táckach personál, čo tam bol. Zastaví sa až na mieste, kam mal v pláne ísť, než svoj pohľad stočí pred seba, na všetkých tých ľudí. To ako to tam vyzerá, mu je ukradnuté, tieto veci ho nikdy neuchvátili a nikdy ani nebudú.
|
|
|
|
Post by Admin on Jul 4, 2018 19:10:14 GMT 1
VypravěčV průběhu večera hosté stále přicházeli, dokud nebyly prostory sálu a dokonce i celého sídla, skoro přeplněné, avšak stále v dobré náladě, kdy se na sebe někdo nelepil. Všichni přítomní se bavili, pili a každou místností se rozléhal šum hlasů. V hlavním sále, kde se nacházel bar, bylo lidí nejvíce, zde bylo také místo, kde se děje nejhlavnější část shromáždění. U zdi na konci místnosti, stál stojan s mikrofonem, který jako každý rok čekal na uvaděče a pak i hostitele akce, Oliviera M. Ivy. Poblíž byly také dveře, které byly pro ostatní hosty zamknuty. Ještě několik dlouhých minut se hosti dále pouze bavili mezi sebou, dokud ze zamknutých dveří nevyšel malý mužík v křiklavě červeném obleku, s pronikavě černýma očima. Uchopil do ruky mikrofon a nasadil možná až moc vřelý úsměv. “Dámy a pánové-” promluvil do mikrofonu, takže se veškerá pozornost v sále přesunula na něj. “-Dovolte mi vás slavnostně uvítat, na již patnáctém ročníku každoroční dobročinné akce a shromáždění, tento rok i občanů našeho krásného města Black Hollow! Jak již dobře vidím, všichni se skvěle bavíte, a tak vás před hlavní události večera nebudu moc zdržovat, určitě se již všichni těšíte na dlouho očekávanou aukci a výhodné obchodní nabídky! A tak vám představuji našeho drahého hostitele. Drazí hosti - Oliviero Martelli Ivy!” A s těmito slovy uvaděč v rudém obleku ustoupil, a starší muž vešel do sálu stejnými dveřmi, jako předtím uvaděč.
|
|
|
|
Post by Oliviero Martelli Ivy on Jul 4, 2018 19:13:22 GMT 1
V tmavě šedém obleku vstoupil vysoký muž do sálu. Oliviero ani nepotřeboval velkolepý nezapomenutelný vstup, jelikož už když vyšel ze dveří, ozval se potlesk k jeho ‘maličkosti’. Se slušným úsměvem se rozhlédl po sále a přistoupil k stojanu s mikrofonem. Neměl tyto výstupy rád, ani tyto akce. Přišlo mu to jako ztráta času, ale aby společnost věděla, jaké má Serpent a ostatní mafie vztahy, musel je nějak reprezentovat, a to on už po léta dělal. “Srdečně vás vítám již na patnáctém ročníku tohoto zaručeně okázalého shromáždění všech rodin. Hlavně bych chtěl poděkovat donu Noahu Rollnaw, donu Taehyungovi Jeon, a zástupci mafie Libra, Tobiasi Ackerovi. Zároveň bych chtěl vyjádřit mou upřímnou soustrast, jelikož jsme nedávno ztratili našeho člena, dona Cicera Dorna. Cicero pro mne byl bratrem, a vedl Libru tak jak stojí v jejím jméně - spravedlivě. Nechť je mu země lehká. Nejsme tu však, abychom smutnili nad těmi, kteří nás opustili, ale radovat se s těmi, kteří stojí po našem boku. Není nic lepšího, než člověk, který vás nezradí. Pravý přítel.” Při těchto slovech se hluboce zahleděl do očí několika přítomných a odmlčel se. Pak však zase nasadil úsměv. “Tak tedy, užívejte večera a využijte všech vhodných příležitostí. Uvidíme se za chvíli na aukci. Ještě jednou bych vám chtěl všem poděkovat za příchod, a moc se nezhulákejte!” Kývl na všechny s úsměvem a následoval další potlesk a tlumený smích. Pak odstoupil od mikrofonu a rozhlédl se po místnosti, jakoby někoho hledal. Nucený úsměv se vytratil, a jej nahradil jeho obvyklý, přísný pohled.
|
|
