Hřiště/mini park

Dvanáctihodinová směna nebyla nikdy nic příjemného, zvláště když už člověku kůže přímo nasákne vůní kávy. Mohl by to ze sebe dřít pod vodou hodiny, ale přišlo mu, že se to s ním už prostě táhlo. Dnešek byl hektický, nejen kvůli směně od šesti do šesti, ale také protože ještě měl zakázky v noci, které nemohl nijak ignorovat. Po nějakém stém kafi, které dnes připravil, Felix už ani nepočítal. Byl na toto zvyklý, samozřejmě že byl, jinak by tam nepracoval, kdyby mu to vadilo, ale někdy potřeboval větší pauzu, než třicet minut vzadu ve skladu. Když už byl na pauze, projížděl si nějaké novinky na internetu a odpovídal na zprávy v groupchatu, který založil s pár lidmi z Draca. Asi bylo divné, že měli groupchat, ale jemu to připadalo skvělé, protože takhle se nemuseli pořád obvolávat a vše bylo na jednom místě. Na konci své směny se převlékl z bílé košil do obyčejného černého trika, přes které ještě přehodil černou mikinu. Sbalil si své věci do batohu a podíval se znovu na svůj telefon, než ze skříny vytáhl ještě případně svůj deštník, jelikož ho skoro všichni varovali, že by mělo začít pršet a on měl ještě nějakou tu cestu ke svému autu. Se všemi se rozloučil, ještě si vzal svůj vlastní kelímek plný kávy a vydal se do ulic města. Okamžitě přešel na pravou stranu chodníku, aby se vyhnul nepříjemnostem a pokračoval ve svém klidném kroku. Byl vysílený a přál si jen skočit do svých peřin na aspoň pět hodin, než se bude muset jít postarat zas o něco dalšího. Netrvalo dlouho a rozpršelo se, jak ho všichni upozorňovali. Zastavil se, aby mohl vytáhnout deštník ze svého batohu a ihned jej rozevřel, pár kapek na něj dopadlo, ale vyhnul se tomu nejhoršímu. Zrychlil své kroky, aby se dostal, co nejrychleji k parku a jen jím prošel přímo ke svému autu. Pocítil, jak silný déšt byl a už i jeho nohavice začaly moknout, tak přidal ještě víc do kroku, ale po své levé straně si všiml něčeho na zemi a pohybu kousek dál. Zastavil se otočil párkrát, než si všiml té dívky schované pod stromem, ačkoliv to bránilo trochu tomu dešti, bylo jasně poznat, že už to bylo skoro zbytečné. Felix ani nemusel dlouho přemýšlet a vydal se tím směrem, skoro zakopl o skateboard, který hádal, že byl nejspíše její. Sehnul se pro něj a vzal ho do rukou, teď už držel asi tři věci, tak se jen rychle zbavil kelímku od kávy, kterou neměl možnost si ani pořádně vychtnat a vzhlédl k té holce. "Tohle je tvoje?" Zamával s lehkostí s tím prknem a popošel k ní blíže. Na něm se déšt už také pořádně vyřádil, ale ona byla něco úplně jiného. Felix povzdechl a rukou naznačil, aby přešla k němu. "Pojď sem, ten strom už ti moc nepomůže." Řekl znovu a doufal, že ona se k němu brzy připojí, protože tam ani on sám nechtěl stát pod tím silným deštěm moc dlouho. 

On měl ještě to štěstí, že jeho spolupracovníci ho upozornili na to, že se venku docela zatáhlou. Ráno si předpověď přečetl, ale myslel si, že možná tou dobou už by byl ve svém autě v suchu a bezpečí. Normálně mu déšť ani nijak nevadil, doma v Americe na něj byl zvyklý, jelikož ve městečku, ve kterém vyrůstal, pršelo tak šest měsíců do roka. Ale tohle už nebyl jen déšť, tohle byl přímo slejvák a bohužel i přes to, že měl s sebou deštník, který ochraňoval jeho vrchní část těla, to nijak nezachránilo jeho boty a konce nohavic. Ačkoliv šel rychle, bylo to skoro k ničemu, protože mu připadalo, že skoro pršelo snad ze všech stran. Možná by si rozmyslel tuhle delší cestu k jeho autu, kdyby tušil, že by mělo být takhle. On měl na mysli nějaké malé poprchávání, ale vyklubalo se z toho něco jiného. No, přírodu on neovlivní, a proto se nad tím ani nijak dlouze nepozastavoval a jen byl rád, že ho brzy čekalo přístřeší v jeho autě na parkovišti, které sice bylo až na druhé straně, ale nebylo to tak daleko. Jeho plány se ale lehce změnily, když si nemohl pomoci a musel se zastavit u toho prkna a vyhledat jeho majitele. Myslel si, že jeho otázka byla možná i trochu hloupá, když kolem nebyl ani nikdy jiný, ale musel se ujistit. Třeba to tu mohlo nechat nějaké dítě. Ale později zjistil, že opravdu patřil dívce schované pod stromem. Felix ze sebe vydal tiché 'uu', když na tu holku dopadla voda a trochu pokrčil ramena, jako kdyby to prožil s ní. Sice už byla promoklá a mohlo jí to být jedno, jestli zmokne dál, ale pochyboval, že to bylo něco příjemného. On si najednou byl šíleně vědom toho, že mu bylo i poměrně příjemně v jeho mikině. Měl nataženou ruku jejím směrem a očekával nějakou reakci. Chápal by, kdyby mu jen řekla, aby jí podal prkno a odešel, protože byl naprosto cizí člověk a v Black Hollow nebylo vždy bezpečno. Proto k tomu ještě trochu pozvedl koutky úst, aby vypadal přívětivěji. V moment, co viděl, že jí podklouzla noha, přehodil deštník do ruky, ve které držel i skateboard a instiktivně ji chytil, ačkoliv její náraz trochu zatřásl i s ním. "V pohodě?" Zeptal se, když už stabilně stála. "Co?" Optal se jí, když něco řekla řečí, kterou on neovládal a až po momentu mu to došlo, tohle slyšel často od strýce, ale sám se nikdy nehrnul do učení korejštiny. "Promiň, nemluvím korejsky." Dodal ještě k tomu. Uměl možná krátké fráze, které se mu všechny plety. Místo 'ahoj' často říkal 'miluji tě' takže asi tak. "To jsem si všiml." Trochu se uchechtl, když jí sjel pohledem. Byla promoklá snad až na kost, zdálo se. "Ha, to jedno znám. Nemáš zač." Pokrčil bezstarostně rameny, byl celkem i hrdý na to, že znal jedno slovo. Naštěstí stála na jeho levé straně a přímo před ním, že se Felix nemusel tolik soustředit, ale stejně už ze zvyku přimhouřil oči, aby si ji pořádně prohlédl. Netušil, co měl dělat dál. Nejlepší by bylo pro něj jít do svého auta, ale teď jaksi měl společnost. "Felix, těší mě. Takhle moc lidí nepotkávám." Upřímně jí řekl a nabídl krátký úsměv, než se znovu podíval před sebe a trochu se zamyslel. "Potřebuju se dostat ke svému autu, co je na parkovišti, můžeš jít se mnou k zastávce, nebo tě můžu hodit domů?" Rozešel se pomalými kroky vpřed a dával pozor, aby deštníkem zakryl i jí. Nebylo to tak daleko, ale přemýšlel, že jestli bude muset stát na zastávce a čekat tak půl hodinu na autobus, umrzla by. Už viděl své auto. (Musím tady flexit prostě.) "Tak co to bude?" Sklouzl k ní pohledem a v kapse už hrabl klíčky od auta.

Velmi často, pokud ne skoro denně, si lidé mysleli, že Felix díky svému korejskému vzhledu, byl i stejně tak vychovaný, ale opak byl pravdou. Podle všeho jeho rodičé byli velmi klasická korejská rodina, ale jeho strýc ho vychovával podle amerických standartů. Zkusil to s ním s korejštinou tak dvakrát, než mu došlo, že Felix neměl úplně zájem, protože žádné z ostatních dětí v jeho školce tak nemluvilo. Nebral to jako nic špatného, že si myslela, že tím jazykem mluvil. "Ah, znělo mi to docela povědomě." Jen řekl s lehkostí v hlase, aby dal najevo, že si to nebral nijak k srdci. Doufal, že ani ona se z toho necítila nijak špatně, protože to nebylo ani tak hrozné. Možné se měl začít přeci jen učit ten jazyk, protože od té doby, co byl v Black Hollow na něj mluvilo velké množství lidí korejsky, hlavně když byl někde s Taehyungem, slyšel skoro pořád tento jazyk. Nemohl si nevšimnout, že dívka vedle něj strnula, ale ani nevěděl, co se změnilo, když mu zas připadalo, že ten moment přešel. Bral to asi tak, že jí přešla nějaká nesmělost. Neočekával, že se dnes s někým takto náhodně setká, ale jakmile ji viděl, neodpustil by si, kdyby jí nijak nepomohl. Přišlo by mu to sobecké. "Ale tam opravdu moje znalosti končí." Pokrčil rameny, moc ho to ani netrápilo. Dříve si nad tím trochu lámal hlavu, když ještě často přemýšlel nad svými rodiči a svými kořeny celkově, ale to už ho dávno přešlo. Na jeho rtech se držela stopa předešlého úsměvu, na to že stáli pod nejsilnějším lijákem tohoto léta, měli poměrně zajímavou debatu, místo toho aby se snažili utéct někam do sucha. Kdyby nejspíše stála po jeho pravé straně, Felix by ani netušil, kdyby si ho více prohlížela. Pro něj jeho pravá strana byla zatřená a jediné čeho si všiml, byly vždy nějaké pohyby, ale detaily už dávno vzdal. Bylo by to pro něj opravdu těžké, kdyby naštěstí nebyl levák. Avšak stejně bylo prostě na hovno, že by mohl přijít o zrak v jenom oku úplně, někdy mu to kazilo náladu, ale s tím, jak už moc si zvykl, se o to už tolik asi nestaral. Pousmál se na její slova, ale nenacházel důvod, proč ještě něco dodávat. Její jméno znělo, že nejspíše byla z korejské domácnosti, což už mu došlo s tím, když na něj vyvalila nějaká ta slovíčka, ale toto ještě všechno potvrdilo. "To je pravda," pousmál se, všechno bylo jednou poprvé, tohle byla rozhodně ještě jedna z věcí, které nebyla ani tak zvláštní. Možná tohle byla jedna z těch normálních věcí v jeho životě. I on se mohl obávat, že propadl nějaké pasti, ale upřímně si nemyslel, že by taková malá dívka mohla být hrozbou pro něj. Ještě ke všemu, když měl výcvik a částí jeho vedlejší práce bylo shánět lidi, což zahrnovalo kolikrát, skoro vždy, nějaké rvaní. A to Felix byl opravdu daleko od někoho, kdo by byl násilníkem. Znovu se na ní podíval a všiml si, jak bledě vypadala. Možná by ji ani nenechal odejít, aby se vyhnul tomu, že někoho, kdo potkal, se složil na ulici a skončil se chřipkou. "Myslím, že to moje auto zvládne. Stejně jsem si jistý, že jsem ho odkoupil od někoho, kdo tam možná vozil horší věci." Jakoby nic řekl a prostě pokrčil rameny, nebylo to nic hrozného. To auto se od té doby umylo tolikrát, že nebylo na něm ani poznat, že bylo předtím někým vlastněné. Neočekával nic na oplátku, jeden dobrý skutek za den, ne? To se stejně Felix snažil dodržet pro vlastní dobro mysli. "Jup," jen krátce řekl, nebyl si moc jistý, co jiného na to říci, protože po městě jezdila mnohem dražší a lepší auta, ale on tuhle svojí kostku měl rád. On přistoupil k zadním dvařím a deštník složil a položil na jednu ze sedaček, než také vzal svůj batoh, vytáhl peněženku a ten pohodil na stejnou sedačku, než ty dveře zavřel. Přešel na druhou stranu ke dveřím řidiče a nasedl si, okamžitě se připoutal a hodil peněženku do přihrádky. "Pickupy jsou docela pekérní, musíš počítat s tím, že to není tak malé a podle toho řídit." Nastartoval klíčy a auto a okamžitě zapl zahřívání obou sedaček, s čímž ještě zvýšil teplotu vnitřku. "Jo, ještě abys neumrzla." Vzpomněl si, když se vysoukal ze své mikiny a podal jí Jaelyn, která ji rozhodně v tento moment potřebovala více než on. Vyjel z parkoviště a poměrně rychle se objevil na hlavní silnici, kde trochu zpomalil a otočil k ní tvář. protože jelikož byla na jeho pravé straně teď, byla v jeho slepém bodu."Tak kam to bude?" Zeptal se, když znovu soustředil svůj zrak na cestu před sebou. Doufal, že za tu cestu se jí alespoň částečně podaří rozmrznout.

Felixa napadlo, že by pod ní dal svou pracovní košili se zástěrou v naději, že by nějak zabránil promočení jeho sedaček, ale ona si nasedla a jemu už to bylo blbé, byly to jen sedačky přeci jen, nebyl to konec světa. Stalo se mu párkrát, že něco vezl pro Taehyunga a to se nikdy ani neptal, co v těch pytlích či krabicích bylo. Někdy tato nevědomost byla přeci jen výhodnější. Lépe se mu usínalo, když nepřemýšlel nad těmi věcmi, které pro něj dělal. "Můj strýc měl pickup, myslím, že to bylo i první auto, které jsem řídil úplně samotný." To už se zdálo tak daleko, když si na to vzpomněl. Začal řídit ve svých šestnácti letech a to už je devět let zpátky, přitom mu někdy připadalo, že to bylo skoro jen tak tři měsíce dozadu. Ačkoliv se toho v jeho životě událo tolik za ty roky, někdy mu připadalo, že toho prožil mnohem méně. Tohle auto rozhodně nebylo to nejmenší a někdy hledat pro něj parkovací místo byla čirá bolest. Proto nikdy neparkoval přímo u své práce, nikdy by nenašel místo a ještě k tomu by platil zbytečně moc. Dříve jezdil do práce i jen hromadnou dopravou, ale jakmile začal kombinovat dvě práce, zdálo se lepší raději vždy mít své auto někde po ruce. Mezitím, co ona se asi pokoušela zjistit, jak nejlépe se zahřát, Felix měl fixocaný svůj zrak na cestě před sebou, přičemž se podíval na své ruce na volantu. Když řídil, vždy si více připomínal jeho obě práce, protože na palci měl náplast z dnešního dne, kdy se opařil při dělání cappuccina a jeho klouby byly skoro už pořád zrudlé a omlácené z toho, že je bohužel musel tak často využívat. V jeho práci se nad tím nepozastavovali, mysleli si, že Felix byl prostě nešikovný člověk, protože mu nejdříve vždy všechno padalo. Pozasmál se nad její poznámkou o mikině, takhle to většinou bývalo, když si kdokoliv od něj něco půjčil. Nebyl zrovna nejmenším člověkem a k tomu si nekupoval zrovna na tělo sedící věci. "Snad nějak pomůže, vypadala jsi už dost promrzle tam venku." Odvětil jí, i když se pořád soustředil na cestu před sebou. Pro něj řízení bylo teď o kousek složitější a vždy dával ještě větší pozor, obvykle i jezdil se staženým okénkem, aby mohl efektivněji využít i svého sluchu. "Vůbec to nemusíš řešit, alespoň z toho teď já mám dobrý pocit, že jsem nějak někomu pomohl." Krátce mu tikly koutky úst nahoru, než se zas trochu zamračil, když přimhouřil na silnci oči. Soustředil se na její instrukce a díky bohu to vypadalo, že nebydlela úplně někde, kde by to on neznal, ačkoliv rozhodně jel do jiné částí města, než se nachází jeho vlastní byt. Divil se, že ještě nic nepoznamenala o nepopíratelné vůni kávy s jeho vlastním deodorantem. On si toho všiml pokaždé, když si bral na sebe oblečení po práci. Mohlo být celý den ve skříni, ale stejně to bylo poznat. Byl asi trochu zaskočen tou otázkou, ačkoliv se ho nezeptala na nic šokujícího. "Asi skoro pět let, narodil jsem se tady, ale vyrůstal jsem ve Státech. Ty jsi odsud?" Musel se jí zeptat nazpět, aby nevypadal nijak neslušně, Black Hollow bylo místem, do kterého se lidé obvykle spíše jen narodí, než aby se sem přistěhovali. Naštěstí reagoval rychle na její výkřik a zabočil, jak mu řekla, ale trochu ho tím vystrašila. "V pohodě, jen, jsi mě trochu tím vyděsila." Upřímně jí řekl, avšak na jeho tváři byl nepatrný úsměv. S její pomocí a už lepšími instrukcemi se pomalu přibližoval k jejímu domu a přemýšlel nad tím, že rozhodně JaeLyn žila v jiné části města, než ho poprvé napadlo. S autem vjel na jejich příjezdovou cestu a trochu se naklonil vpřed k volantu, aby si prohlédl velký dům před ním. "Fíha, to je ale barák." Zabrzdil pomalu auto, než se znovu otočil tělem k jeho spolupasažérce. Už vypadala, že se jí vrátila barva do tváře a rozhodně nepřipomínala malé zmoklé kuře. Upřímně si nebyl jistý, co měl tak říci, tak se na ní jen tak díval, přičemž přemítal nad tím, jak se člověk s někým rozloučí.

Baekhyun běžně lidi neotravoval jen tak, ale Jimin mu přišel velmi zajímavý a nemohl si to odpustit. Byla pravda, že si dělal co chtěl, vždy se mu to s jeho obličejem nějak povedlo zařídit, a tak si na to zvykl. Jimin z dálky navíc působil celkem přátelsky, ale evidentně tak jenom působil, realita byla zcela jiná. Baek byl však na takové odmítání zvyklý, často si někdo stěžoval, že moc mluví či něco takového, to mu však nezabránilo v tom, aby pokračoval. Že mu foukl kouř přímo do obličeje mu nevadilo, byl zvyklý, že někteří jeho přátelé kouřili, takže mu to vlastně nedělalo problém. Jen to rukou, trochu odehnal, aby mohl mluvit dál. “Nejsem si teda úplně jistý, ale je dost možný, že jsem starší, než ty. Tak mi neříkej chlapče, jsem přece Baek, jak jsem už zmiňoval.” Ruku, se kterou mu nepotřásl, si prohrábl vlasy a usmál se. Vůbec ho neurazilo, že něco takového udělal, spoustu lidí například nemělo rádo doteky a podobné věci. Černovlasý chlapec mohl být jedním z nich. “No vidíš, už to umím odhadnout.” Baekovi na takových věcech upřímně nezáleželo. Dokázal de bavit i s někým, s kým si nerozuměl ani slovo, nějaká jazyková bariéra pro něj nic neznamenala. Být zticha bylo něco, co Bakehyun opravdu neuměl, to mu asi dělalo ten největší problém, měl tendenci se bavit s někým pořád, nedokázal být chvíli v klidu a ticho. Jimin moc nic neříkal, ale to vůbec nevadilo, Baekovi rozhodně nedělalo problém to vyřešit, on dokázal mluvit v jednom kuse bez zastavení, ať už ho někdo poslouchal, nebo ne. Jeho vlasy byly přirozeně hnědé, ale měl červenou barvu, protože byla zajímavá a lidi hned zaujala. Často si měnil barvu vlasů, protože chtěl vypadat zajímavě, ne jako každý obyčejný asiat, chtěl se něčím lišit. Černá byla však také dobrá barva, pokud vám slušela, a to Jiminovi samozřejmě ano. “Moje taky!” Zeširoka se usmál a párkrát zatleskal. Když chytl jeho zápěstí, jen našpulí spodní ret jako raněné štěně a stáhne jí nazpátek. “No, jak kdy, podle toho, jestli to tomu člověku sluší, navíc tvoje vlasy vypadají tak hrozně fluffy, musel jsem je pomačkat prostě." Občas to bylo s lidmi těžké, ale naštěstí to bavilo, bavilo ho, když si lidi stále stěžovali ať zmlkne, bylo to vtipné a on nemohl jinak než pokračovat, přesně k tomu to svádělo. “Nechceš mi říct něco o sobě? Už vypadáš, že jsi docela v dobrý náladě, tak by ses mohl podělit o nějaký informace o sobě.” Usmál se. “Já jsem herec, co děláš ty?” Netrpělivě čekal, i když mu to asi Jimin neměl v plánu říct. “Počkej já budu hádat..hmm, tak tatér? Ne, to je kravina. No taaak.” Podrbal se na zátylku a zamyslel se. Nic ho samozřejmě nenapadlo, a tak si Jimina chvíli jen prohlížel, načež se usmál. “Už to mám! Jsi dealer!” Něco takového by rozhodně neměl křičet, ale bylo naštěstí už pozdě a všude bylo málo lidí, v jejich přítomnosti téměř nikdo. “Máš něco” poukázal na věc, která mu čouhala z úst. “Tak podle toho soudím, že možná to?” Netušil, jak se vůbec k takovému tématu dostal, ale to už tak bylo vždycky. “Jestli ale teda jako nejseš dealer, tak jsem tě tím nechtěl nějak urazit nebo tak, takže si to neber hlavně osobně. Líbíš se mi! Tím myslím jako, že vypadáš sympaticky, ne že bych tě balil nebo tak, to ne, neboj.”