|
Post by Jung Jaelyn on Jul 9, 2018 10:44:07 GMT 1
|
|
|
Post by Jung Jaelyn on Jul 9, 2018 13:17:17 GMT 1
JaeLyn nenapadlo podívat se na předpověď počasí, ne. I když bylo pod mrakem, nic nenasvědčovalo tomu, že by měl přijít déšť, to by člověk podle ní prostě cítil ve vzduchu. Nebylo ani teplo ani zima, idelální počasí na vyjížďku, nebo jak se tomu dalo říkat, když měla v plánu projet se na skateboardu po ulicích města. Bylo to asi měsíc, kdy na prkno stoupla poprvé a od té doby pěšky skoro vůbec nechodila. To byla její typická vlastnost, pro něco se takhle nadchnout, ale jako obvykle to po čase vystřídá zase za něco jiného, skateboard odloží do rohu pokoje a ani se po něm nepodívá. Pro někoho by takový způsob života byl nemyslitelný, ale ona to brala tak, že čím věcí takhle vyzkouší, tím víc si rozšíří obzory. Kdyby před ní padla otázka, jak vůbec začala s tímhle "koníčkem," tak by odpověděla jedním slovem, náhoda. Vzhledem ke své přátelské povaze neměla problém s kýmkoliv jen tak pokecat, a tak se stalo, že jednou večer v baru potkala dva kluky, kteří jí do tohohle rádoby sportu vtáhli. Vůbec nevadilo, že si při prvním pokusu udržet se na té dřevěné věci málem zlomila nohu, protože každý musí nějak začít a ona se nehodlala jen tak vzdát, a tak to zkoušela znovu a znovu. Takže teď už na tom v podstatě stála skoro až suverénně, když by to člověk srovnal s tím, co se dělo na začátku. Levou nohu měla u předních šroubů a pravou se odrážela, zároveň kontrolovala terén, aby náhodou nenajela na nějakou menší překážku a nehodila držku, což už se jí taky několikrát stalo. Nejeden řidič by si mohl stěžovat na to, že na cestě určené pro auta zavazí, proto si vytipovávala pro svou jízdu jen ty místa, kde byla doprava téměř nulová. Odbočila doleva a pak dále pokračovala klidnou ulicí až ke hřišti, kam měla původně namířeno. Už z dáli si všimla, že bude nejspíše jediná, kdo se na takovém místě rozhodl trávit své odpoledne. Ani děti, ani staříci venčíci psi, prostě nikdo. Sice to mohla brát tak, že bude mít alespoň klid na své myšlenky, ovšem i tak jí zamrzelo, že by zde nebyl nikdo, s kým by mohla navázat kontakt. Tak ale co se dalo dělat. Zastavila se až u jedné z laviček, které se nacházely na různých místech v parku, opřela skateboard o obrubník a sama se posadila. Popravila si kšiltovku na hlavě, ruce vrazila do kapes od mikiny a zaklonila hlavu, přičemž upřela svůj pohled na šedou oblohu. Spokojeně se nadechla čerstvého vzduchu a na krátký okamžik si dovolila zavřít oči. Kap. Přistála jí kapička vody na čele, čož Jaelyn přinutilo opět oči otevřít. "Ne, ne, vždyť nemělo pršet." Zamumlala si pro sebe, i když se ve skutečnosti o předpověď vůbec nezajímala. Nešlo by o to, že by Jaelyn neměla ráda bouřky a déšť, vlastně je milovala, ale ne ve chvíli, kdy se neměla pod co schovat. A ta chvíle byla právě teď. "Aish, ne ne ne ne né!" Vyjekla, když se drobné kapičky změnily v obrovské šplíchance vody, které způsobily, že než jen stihla přeběhnout pod nějaký z okolních stromů, bylo její oblečení naprosto mokré. Zastavila se až u obrovského kmene a zděšeně se otočila, nechala u lavičky svůj skateboard. "Jinjjah!" Vztekle dupla nohou. "Co teď mám dělat, co mám dělat?" Rozpřáhla paže dlaněmi vzhůru, rozhodně nevypadalo, že by za chvíli mělo jen tak přestat pršet a ona neměla nic, deštník, ani svůj skateboard a domov byl moc daleko. Celá tahle situace jí ve výsledku donutila k pobavenému smíchu, ze kterého čišela zoufalost.
|
|
|
Post by Felix Parker on Jul 9, 2018 14:24:56 GMT 1
Dvanáctihodinová směna nebyla nikdy nic příjemného, zvláště když už člověku kůže přímo nasákne vůní kávy. Mohl by to ze sebe dřít pod vodou hodiny, ale přišlo mu, že se to s ním už prostě táhlo. Dnešek byl hektický, nejen kvůli směně od šesti do šesti, ale také protože ještě měl zakázky v noci, které nemohl nijak ignorovat. Po nějakém stém kafi, které dnes připravil, Felix už ani nepočítal. Byl na toto zvyklý, samozřejmě že byl, jinak by tam nepracoval, kdyby mu to vadilo, ale někdy potřeboval větší pauzu, než třicet minut vzadu ve skladu. Když už byl na pauze, projížděl si nějaké novinky na internetu a odpovídal na zprávy v groupchatu, který založil s pár lidmi z Draca. Asi bylo divné, že měli groupchat, ale jemu to připadalo skvělé, protože takhle se nemuseli pořád obvolávat a vše bylo na jednom místě. Na konci své směny se převlékl z bílé košil do obyčejného černého trika, přes které ještě přehodil černou mikinu. Sbalil si své věci do batohu a podíval se znovu na svůj telefon, než ze skříny vytáhl ještě případně svůj deštník, jelikož ho skoro všichni varovali, že by mělo začít pršet a on měl ještě nějakou tu cestu ke svému autu. Se všemi se rozloučil, ještě si vzal svůj vlastní kelímek plný kávy a vydal se do ulic města. Okamžitě přešel na pravou stranu chodníku, aby se vyhnul nepříjemnostem a pokračoval ve svém klidném kroku. Byl vysílený a přál si jen skočit do svých peřin na aspoň pět hodin, než se bude muset jít postarat zas o něco dalšího. Netrvalo dlouho a rozpršelo se, jak ho všichni upozorňovali. Zastavil se, aby mohl vytáhnout deštník ze svého batohu a ihned jej rozevřel, pár kapek na něj dopadlo, ale vyhnul se tomu nejhoršímu. Zrychlil své kroky, aby se dostal, co nejrychleji k parku a jen jím prošel přímo ke svému autu. Pocítil, jak silný déšt byl a už i jeho nohavice začaly moknout, tak přidal ještě víc do kroku, ale po své levé straně si všiml něčeho na zemi a pohybu kousek dál. Zastavil se otočil párkrát, než si všiml té dívky schované pod stromem, ačkoliv to bránilo trochu tomu dešti, bylo jasně poznat, že už to bylo skoro zbytečné. Felix ani nemusel dlouho přemýšlet a vydal se tím směrem, skoro zakopl o skateboard, který hádal, že byl nejspíše její. Sehnul se pro něj a vzal ho do rukou, teď už držel asi tři věci, tak se jen rychle zbavil kelímku od kávy, kterou neměl možnost si ani pořádně vychtnat a vzhlédl k té holce. "Tohle je tvoje?" Zamával s lehkostí s tím prknem a popošel k ní blíže. Na něm se déšt už také pořádně vyřádil, ale ona byla něco úplně jiného. Felix povzdechl a rukou naznačil, aby přešla k němu. "Pojď sem, ten strom už ti moc nepomůže." Řekl znovu a doufal, že ona se k němu brzy připojí, protože tam ani on sám nechtěl stát pod tím silným deštěm moc dlouho.
|
|
|
Post by Jung Jaelyn on Jul 9, 2018 16:33:46 GMT 1
Měla by zavolat Hobimu? Nebo co by měla dělat? Zašmátrala v kapse a až pak zjistila, že si nechala i ten pitomý mobil doma. No jo, skleróza, smůla. A to měla teprve devatenáct. Zavrtěla hlavou nad svou vlastní blbostí. "To snad není možné." Uchechtla se tiše a plácla se do čela. Nejen že pršelo víc a víc, ale dokonce na ni začala kapat voda i přes listy stromů. Natiskla se zády ještě více ke kmeni stromu a zahleděla se na svoje prkno. Chudák malá, bude naprosto promočený. I když.. to ona taky. Mezi obočím se jí tvořily víc a víc vrásky, jak se snažila vymyslet způsob, jakým by se odtud dostala. Že by zkusila stopnout auto? Nebo utíkat? Ale kam by utíkala? Pod jiný strom, čímž by si stejně nepomohla? Zamyšleně si překřížila ruce na hrudi, zahleděla se kamsi před sebe a ani nevnímala, že parkem právě procházel člověk. Byla by na něj jistě zamávala, vždyť měl deštník a všechno a ona nic, ale to by se vyřešilo, hlavně, že by byla v suchu, jenomže to by si ho musela všimnout že jo. Upozornil ji na sebe až tím, že se zastavil u jejího skateboardu. V první chvíli si myslela, že jí ten muž to prkno prostě čmajzne před očima, zvláště pak, protože ho vzal do ruky. Už chtěla vykřiknout, když v tom k ní vykročil a položil ji otázku, kterou přes hučící déšť sotva slyšela. "Jo, je." Odvětila hlasitě, aby překřičela šum a nervózně přešlápla na místě, proč se jí ptá na takové věci? Stáhla obočí k sobě a skřivila rty, když jí na hlavu i přes listy stromu dopadl čáchanec vody. Ah, jak mu nyní záviděla ten deštník. Dala by za něj nevím co. Pokynul na ni a ona nechápavě naklonila hlavu na stranu, že by jí dokázal číst myšlenky? Možná riskovala, běžet takhle k cizímu člověku, co kdyby měl nůž nebo tak něco, ale po krátkém uvažování rozhodla, že nic nemohlo být horší jak tohle. S mokrým oblečením už jí začínala být pěkná zima a kdyby tady zůstala dýl, koledovala by si o velké zdravotní problémy. Proto tedy přikývla a rozběhla se co nejrychleji k němu, ovšem v poslední chvíli jí noha ujela na mokrém blátě a ona se s hlasitým "aaaa" instinktivně zachytila za mikinu toho týpka, aby nespadla. "Ahh, moc se omlouvám." Krátce a rychle se mu poklonila s očima upřenýma na jeho hruď. Pak pohled zvedla k jeho tváři a s provinilým úsměvem si od něj vzala skateboard. "Kamsahamnida!" Ještě jednou kývla hlavou. Nechtěla ho nijak obírat o jeho osobní prostor, ale byla pravda, že deštník nebyl zrovna největší a ona musela udělat ještě nepatrný krůček blíž k němu, aby na ní nepršelo. I když jindy byla velice komunikativní, náhle jí všechna slova z hlavy vypadla a ona měla pocit, že to trapné ticho mezi nimi je snad nekonečné. Nervózně se zasmála. "Hah, netušila jsem, že bude pršet." Prohodila jen tak a až nyní jí došlo, že dost možná právě proto byla v parku úplně sama. Ostatní hold buď sledovali televizi, nebo využívali své mobilní aplikace na počasí, které ona bez váhání ignorovala. No jo, příště už si dá třeba pozor. Třeba. "Gomawo." Ještě jednou pro jistotu poděkovala, protože si uvědomovala, že ho v podstatě ochuzovala o jeho čas a nevěděla, jak jinak mu vrátit jeho laskavost, než tímto jediným slůvkem. Krátce se mu zahleděla do očí a zvažovala, jestli se mu má představit nebo ne. No ale když už stáli pod jedním deštníkem, to je skoro jakoby si napůl dali pizzu. A kdo společně jí, by měl znát i jméno toho druhého. "Jsem JaeLyn mimochodem." Mile se na něj usmála, ale ruku k němu nenatahovala, přeci jen držel deštník že ano a navíc ona měla v náruči svůj mokrý skateboard, který si pevně tiskla k hrudi, i když to nebyl zrovna nejlepší nápad, ale co už. Celkově všechno, co dneska udělala, nepatřilo mezi její nejchytřejší nápady.
|
|
|
Post by Felix Parker on Jul 9, 2018 19:18:02 GMT 1
On měl ještě to štěstí, že jeho spolupracovníci ho upozornili na to, že se venku docela zatáhlou. Ráno si předpověď přečetl, ale myslel si, že možná tou dobou už by byl ve svém autě v suchu a bezpečí. Normálně mu déšť ani nijak nevadil, doma v Americe na něj byl zvyklý, jelikož ve městečku, ve kterém vyrůstal, pršelo tak šest měsíců do roka. Ale tohle už nebyl jen déšť, tohle byl přímo slejvák a bohužel i přes to, že měl s sebou deštník, který ochraňoval jeho vrchní část těla, to nijak nezachránilo jeho boty a konce nohavic. Ačkoliv šel rychle, bylo to skoro k ničemu, protože mu připadalo, že skoro pršelo snad ze všech stran. Možná by si rozmyslel tuhle delší cestu k jeho autu, kdyby tušil, že by mělo být takhle. On měl na mysli nějaké malé poprchávání, ale vyklubalo se z toho něco jiného. No, přírodu on neovlivní, a proto se nad tím ani nijak dlouze nepozastavoval a jen byl rád, že ho brzy čekalo přístřeší v jeho autě na parkovišti, které sice bylo až na druhé straně, ale nebylo to tak daleko. Jeho plány se ale lehce změnily, když si nemohl pomoci a musel se zastavit u toho prkna a vyhledat jeho majitele. Myslel si, že jeho otázka byla možná i trochu hloupá, když kolem nebyl ani nikdy jiný, ale musel se ujistit. Třeba to tu mohlo nechat nějaké dítě. Ale později zjistil, že opravdu patřil dívce schované pod stromem. Felix ze sebe vydal tiché 'uu', když na tu holku dopadla voda a trochu pokrčil ramena, jako kdyby to prožil s ní. Sice už byla promoklá a mohlo jí to být jedno, jestli zmokne dál, ale pochyboval, že to bylo něco příjemného. On si najednou byl šíleně vědom toho, že mu bylo i poměrně příjemně v jeho mikině. Měl nataženou ruku jejím směrem a očekával nějakou reakci. Chápal by, kdyby mu jen řekla, aby jí podal prkno a odešel, protože byl naprosto cizí člověk a v Black Hollow nebylo vždy bezpečno. Proto k tomu ještě trochu pozvedl koutky úst, aby vypadal přívětivěji. V moment, co viděl, že jí podklouzla noha, přehodil deštník do ruky, ve které držel i skateboard a instiktivně ji chytil, ačkoliv její náraz trochu zatřásl i s ním. "V pohodě?" Zeptal se, když už stabilně stála. "Co?" Optal se jí, když něco řekla řečí, kterou on neovládal a až po momentu mu to došlo, tohle slyšel často od strýce, ale sám se nikdy nehrnul do učení korejštiny. "Promiň, nemluvím korejsky." Dodal ještě k tomu. Uměl možná krátké fráze, které se mu všechny plety. Místo 'ahoj' často říkal 'miluji tě' takže asi tak. "To jsem si všiml." Trochu se uchechtl, když jí sjel pohledem. Byla promoklá snad až na kost, zdálo se. "Ha, to jedno znám. Nemáš zač." Pokrčil bezstarostně rameny, byl celkem i hrdý na to, že znal jedno slovo. Naštěstí stála na jeho levé straně a přímo před ním, že se Felix nemusel tolik soustředit, ale stejně už ze zvyku přimhouřil oči, aby si ji pořádně prohlédl. Netušil, co měl dělat dál. Nejlepší by bylo pro něj jít do svého auta, ale teď jaksi měl společnost. "Felix, těší mě. Takhle moc lidí nepotkávám." Upřímně jí řekl a nabídl krátký úsměv, než se znovu podíval před sebe a trochu se zamyslel. "Potřebuju se dostat ke svému autu, co je na parkovišti, můžeš jít se mnou k zastávce, nebo tě můžu hodit domů?" Rozešel se pomalými kroky vpřed a dával pozor, aby deštníkem zakryl i jí. Nebylo to tak daleko, ale přemýšlel, že jestli bude muset stát na zastávce a čekat tak půl hodinu na autobus, umrzla by. Už viděl své auto. (Musím tady flexit prostě.) "Tak co to bude?" Sklouzl k ní pohledem a v kapse už hrabl klíčky od auta.
|
|
|
Post by Jung Jaelyn on Jul 9, 2018 20:43:49 GMT 1
JaeLyn upřímně vůbec nenapadlo, že i když byl muž podle vzhledu korejského původu, nemusel vůbec rozumět jejich řeči. Nechtěla ho nijak zahanbit nebo cokoliv, zkrátka to brala automaticky, dokonce se jí někdy stávalo, že i na normální Američany pohazovala sem tam korejská slovíčka. Nikdy s tím neměla problém, poněvadž většině stejně po chvíli došlo, co tím myslela, ale i tak... Její tváře nabraly červený odstín a ona natočila hlavu bokem, protože si toho byla moc dobře vědoma a bylo jí to trapné. "Jenom jsem děkovala." Vysvětlila mu a natiskla si skateboard ještě více k tělu, její postoj teď byl nepatrně strnulý. Když však uslyšela jeho uchechtnutí, jakoby tím v ní prolomil jakousi pomyslnou hráz a ona se tak uvolnila. Opět se k němu vrátila pohledem a zaměřila se na jeho úsměv, poněvadž měla ráda, když se lidé v její přítomnosti smáli. Nebylo nic hezčího, než když se někdo od srdce zasmál. "Ah, tak přeci jen." Rozzářila se, když pak poznamenal, že jednomu slovíčku porozuměl. Měla z toho upřímnou radost, aniž by tušila proč, ale vždyť člověk nemusel vždycky ke všemu hledat důvod, že ano. Neustále přecházela pohledem z jeho tváře na okolní krajinu, jelikož si ho chtěla prohlédnout, zároveň jí však přišlo blbé vyloženě na něho civět. Ještě by ji měl za úchyla, nebo tak, co mohla vědět. Jak už předem tušila, představil se jí na oplátku i on, což ji donutilo pokývnout hlavou a úsměv se jí ještě více zvětšil. "Taky mě těší." Dodala by, že je jeho jméno zajímavé a taky... ne příliš typické pro Korejce, ale dokázala si dát dohromady, že i když měl šikmé oči, mohl se klidně narodit v Americe, což by taky vysvětlovalo, proč neuměl jazyk. A navíc zde byl fakt, že on sám snad nebyl slepý, viděl se v zrcadle a jistě mu muselo být protivné, když mu každý druhý po představení vychrlil do obličeje námitky, proč se jmenuje Felix, když nemá pro takové jméno tvář. Nechtěla být jako ostatní, proto mlčela. "No, já taky běžně ne. Ale všechno je jednou poprvé." Zasmála se, jakoby řekla kdo ví jaké moudro a pohodila ramenem. Po jeho slovech se zatvářila dosti překvapeně. Nebylo by to poprvé, co jí cizí člověk nabídl odvoz, ale kdyby přijala, tak by to naopak poprvé rozhodně bylo. Když se tak na něj dívala, nevypadal jako někdo, kdo by jí měl lopatou picnout po hlavě a zahrabat někde v lese, i když si samozřejmě uvědomovala, že i vrah může mít hezkou tvářičku. Tak či tak sedět na zastávce se jí rozhodně nechtělo, protože jí byla opravdu zima, což taky naznačovaly zmodralé rty a chvějící se ruce. "No... pokud ti nevadí, že ti na sedadle po mně zbyde mokrý flek, tak..." Pokrčila rameny a následovala ho. Neměla ve zvyku takhle někoho využívat, ale bylo to využívání, když to sám nabídl? Přesto však v hlavě stále přemítala nad tím, jak mu jeho velkorysost na konci vrátí. Má mu dát peníze? Kolik se tak platí za deštník a odvoz až k domu? To nevěděla. Z myšlenek jí zpět do reality vrátily až jeho slova. "Hmm?" Pozvedla obočí a zadívala se mu do tváře, než pochopila. "Woow, to je tvoje? Nikdy jsem nejela v něčem takovém." Jistě, běžně se vozila v maserati Hoseoka, ale upřímně byla na velké auta. Otevřela dveře od spolujezdce a nasedla, opatrně si pod nohy položila své prkno a očima si nadšeně prohlížela interiér jeepu. "Moc krásné auto. Moc se v tom sice nevyznám, ale někdy bych si chtěla vyzkoušet řídit takového pickupa." Opět se neudržela a musela se šťastně zasmát, no jo, možná to bylo otravné, ale Jae byla hold pozitivní člověk a radost jí dokázalo udělat téměř cokoliv. Už ani nevnímala, že je mokrá a že jí původně byla zima, nyní se rozzářeně otočila na Felixe, čekala, až nastartuje a poprvé byla vděčná za to, že to k jejímu domu není zrovna nejblíž.
|
|
|
Post by Felix Parker on Jul 9, 2018 22:56:03 GMT 1
Velmi často, pokud ne skoro denně, si lidé mysleli, že Felix díky svému korejskému vzhledu, byl i stejně tak vychovaný, ale opak byl pravdou. Podle všeho jeho rodičé byli velmi klasická korejská rodina, ale jeho strýc ho vychovával podle amerických standartů. Zkusil to s ním s korejštinou tak dvakrát, než mu došlo, že Felix neměl úplně zájem, protože žádné z ostatních dětí v jeho školce tak nemluvilo. Nebral to jako nic špatného, že si myslela, že tím jazykem mluvil. "Ah, znělo mi to docela povědomě." Jen řekl s lehkostí v hlase, aby dal najevo, že si to nebral nijak k srdci. Doufal, že ani ona se z toho necítila nijak špatně, protože to nebylo ani tak hrozné. Možné se měl začít přeci jen učit ten jazyk, protože od té doby, co byl v Black Hollow na něj mluvilo velké množství lidí korejsky, hlavně když byl někde s Taehyungem, slyšel skoro pořád tento jazyk. Nemohl si nevšimnout, že dívka vedle něj strnula, ale ani nevěděl, co se změnilo, když mu zas připadalo, že ten moment přešel. Bral to asi tak, že jí přešla nějaká nesmělost. Neočekával, že se dnes s někým takto náhodně setká, ale jakmile ji viděl, neodpustil by si, kdyby jí nijak nepomohl. Přišlo by mu to sobecké. "Ale tam opravdu moje znalosti končí." Pokrčil rameny, moc ho to ani netrápilo. Dříve si nad tím trochu lámal hlavu, když ještě často přemýšlel nad svými rodiči a svými kořeny celkově, ale to už ho dávno přešlo. Na jeho rtech se držela stopa předešlého úsměvu, na to že stáli pod nejsilnějším lijákem tohoto léta, měli poměrně zajímavou debatu, místo toho aby se snažili utéct někam do sucha. Kdyby nejspíše stála po jeho pravé straně, Felix by ani netušil, kdyby si ho více prohlížela. Pro něj jeho pravá strana byla zatřená a jediné čeho si všiml, byly vždy nějaké pohyby, ale detaily už dávno vzdal. Bylo by to pro něj opravdu těžké, kdyby naštěstí nebyl levák. Avšak stejně bylo prostě na hovno, že by mohl přijít o zrak v jenom oku úplně, někdy mu to kazilo náladu, ale s tím, jak už moc si zvykl, se o to už tolik asi nestaral. Pousmál se na její slova, ale nenacházel důvod, proč ještě něco dodávat. Její jméno znělo, že nejspíše byla z korejské domácnosti, což už mu došlo s tím, když na něj vyvalila nějaká ta slovíčka, ale toto ještě všechno potvrdilo. "To je pravda," pousmál se, všechno bylo jednou poprvé, tohle byla rozhodně ještě jedna z věcí, které nebyla ani tak zvláštní. Možná tohle byla jedna z těch normálních věcí v jeho životě. I on se mohl obávat, že propadl nějaké pasti, ale upřímně si nemyslel, že by taková malá dívka mohla být hrozbou pro něj. Ještě ke všemu, když měl výcvik a částí jeho vedlejší práce bylo shánět lidi, což zahrnovalo kolikrát, skoro vždy, nějaké rvaní. A to Felix byl opravdu daleko od někoho, kdo by byl násilníkem. Znovu se na ní podíval a všiml si, jak bledě vypadala. Možná by ji ani nenechal odejít, aby se vyhnul tomu, že někoho, kdo potkal, se složil na ulici a skončil se chřipkou. "Myslím, že to moje auto zvládne. Stejně jsem si jistý, že jsem ho odkoupil od někoho, kdo tam možná vozil horší věci." Jakoby nic řekl a prostě pokrčil rameny, nebylo to nic hrozného. To auto se od té doby umylo tolikrát, že nebylo na něm ani poznat, že bylo předtím někým vlastněné. Neočekával nic na oplátku, jeden dobrý skutek za den, ne? To se stejně Felix snažil dodržet pro vlastní dobro mysli. "Jup," jen krátce řekl, nebyl si moc jistý, co jiného na to říci, protože po městě jezdila mnohem dražší a lepší auta, ale on tuhle svojí kostku měl rád. On přistoupil k zadním dvařím a deštník složil a položil na jednu ze sedaček, než také vzal svůj batoh, vytáhl peněženku a ten pohodil na stejnou sedačku, než ty dveře zavřel. Přešel na druhou stranu ke dveřím řidiče a nasedl si, okamžitě se připoutal a hodil peněženku do přihrádky. "Pickupy jsou docela pekérní, musíš počítat s tím, že to není tak malé a podle toho řídit." Nastartoval klíčy a auto a okamžitě zapl zahřívání obou sedaček, s čímž ještě zvýšil teplotu vnitřku. "Jo, ještě abys neumrzla." Vzpomněl si, když se vysoukal ze své mikiny a podal jí Jaelyn, která ji rozhodně v tento moment potřebovala více než on. Vyjel z parkoviště a poměrně rychle se objevil na hlavní silnici, kde trochu zpomalil a otočil k ní tvář. protože jelikož byla na jeho pravé straně teď, byla v jeho slepém bodu."Tak kam to bude?" Zeptal se, když znovu soustředil svůj zrak na cestu před sebou. Doufal, že za tu cestu se jí alespoň částečně podaří rozmrznout.
|
|
|
Post by Jung Jaelyn on Jul 10, 2018 8:14:48 GMT 1
Nějak si nedovedla představit, jaké horší věci by někdo vozil v autě, než naprosto promoklého člověka. Jak znala Hobiho, ten by ji nejspíš dovolil svézt se tak akorát v kufru, aby mu náhodou neponičila kožené sedadla. Takže tak. Sice byla pravda, že daleko horší by byl třeba takový zmoklý pes, protože ona narozdíl od něj i přes to všechno rozhodně nesmrděla. Ale jak se tak dívala na vnitřek auta, tak nějak tušila, že výrobci počítali s nejrůznějšími variantami, vzhledem třeba k velikosti kufru. "Jo, s tím počítám. A taky s parkováním nic moc." Pobavením se jí zvedly koutky úst. Některým řidičům bylo úplně jedno, jestli ten za nimi vyjede nebo ne, hlavně že měli svoje místo jisté. A tak se pak stalo, že člověk přišel ke svému autu a zjistil, že má ze zadu i ze předu dva centimetry mezeru, no a vyparkujte si s takovou. Proto JaeLyn upřednostňovala velké auta. Těšil jí ten pocit, že by mohla někoho "nabrat a posunout," aniž by si tím sama jakkoliv poničila nárazník. Sundala si kšiltovku, která zajistila, že alespoň její obličej zůstal v suchu, když nic jiného a hodila ji pod sebe. Její úsměv se pak změnil do překvapeného výrazu, když jí podal svou mikinu. Nejistě si ji od něj vzala, načež kývla hlavou, jak jinak než s poděkováním. Ještě pár minut přemýšlela, jakým způsobem by ji využila nejlépe, přeci jen nemělo smysl ji dávat na naprosto promočenou mikinu, poněvadž jaký by to mělo účinek žejo. Nakonec přistoupila k řešení, že si sundala svou vlastní mikinu, pod kterou měla pouze tenké tílko, které sice bylo morké, ale kdo ví jaká hrůza to nebyla a přes hlavu si přetáhla tu jeho. "Jé, mohla bych ji nosit jako šaty." Usmála se při zjištění, jak malá oproti němu doopravdy musela být. A to jí to ani nepřišlo. "Ah, deštník, odvoz domů a teď i mikina. To se nedoplatím." Tato slova byla spíše určená samotné JaeLyn, ale i přesto je vyslovila nahlas. Jakmile se pak rozjel a skončil na hlavní silnici, chvíli jí trvalo, než se zorientovala. "Ehm, jasně, notak na třetí odbočce dopravda." Nebyla zrovna nejlepší navigátor, ale domů snad trefí. Zatím co cesta ubíhala, JaeLyn cítila, že ji téměř veškerý chlad opustil, čemuž dopomohly hlavně ty vyhřívané sedačky. I přes to se však do mikiny zachumlala ještě víc a nasála její vůni. Ano, Felix pro ni stále byl cizím člověkem, ale ona měla zkrátka slabost pro klučičí mikiny, takže se neubránila šťastnému úsměvu. "Tady doleva." Zahlásila, málem by zapomněla, že mu má říkat, kam má jet. V hlavě se jí tvořily otázky, na které by se ráda zeptala, ovšem na druhou stranu nevěděla, jestli by to bylo zrovna vhodné. Nu ale co, i kdyby nebylo, tak jakou mají šanci, že se uvidí znovu? Pokud by se tedy osud nerozhodl, že z nich udělá dlouholeté kamarády, čemuž by se nebránila, ale stejně by to bylo dost nepravděpodobné. JaeLyn si ale připomněla, že by se znovu určitě viděli, pokud by mu dluh nebyla schopna splatit na místě u domu. A ona stále nevěděla, co by za svou laskavost mohl chtít. Se zvědavým výrazem ve tváři se na něho natočila a neudržela se, opět si ho začala prohlížet. "Hmm, jsi v Black Hollow dlouho?" Vypadla z ní nakonec otázka, kterou doplnila milým úsměvem, i když bylo jasné, že on musí sledovat především cestu a ne ji samotnou. Ale to bylo jedno. "Počkej, tady odboč tady odboč!" Vyjekla náhle a energeticky ukazovala, kam má jet. Málem přejeli. "Ah, promiň, budu dávat větší pozor." Na krátký okamžik si zakryla tvář dlaněmi a zkousla si nervózně ret nad tak hloupou chybou. A pak se opět zahleděla na cestu před sebou, tentokrát s větší ostražitostí.
|
|
|
Post by Felix Parker on Jul 10, 2018 12:41:44 GMT 1
Felixa napadlo, že by pod ní dal svou pracovní košili se zástěrou v naději, že by nějak zabránil promočení jeho sedaček, ale ona si nasedla a jemu už to bylo blbé, byly to jen sedačky přeci jen, nebyl to konec světa. Stalo se mu párkrát, že něco vezl pro Taehyunga a to se nikdy ani neptal, co v těch pytlích či krabicích bylo. Někdy tato nevědomost byla přeci jen výhodnější. Lépe se mu usínalo, když nepřemýšlel nad těmi věcmi, které pro něj dělal. "Můj strýc měl pickup, myslím, že to bylo i první auto, které jsem řídil úplně samotný." To už se zdálo tak daleko, když si na to vzpomněl. Začal řídit ve svých šestnácti letech a to už je devět let zpátky, přitom mu někdy připadalo, že to bylo skoro jen tak tři měsíce dozadu. Ačkoliv se toho v jeho životě událo tolik za ty roky, někdy mu připadalo, že toho prožil mnohem méně. Tohle auto rozhodně nebylo to nejmenší a někdy hledat pro něj parkovací místo byla čirá bolest. Proto nikdy neparkoval přímo u své práce, nikdy by nenašel místo a ještě k tomu by platil zbytečně moc. Dříve jezdil do práce i jen hromadnou dopravou, ale jakmile začal kombinovat dvě práce, zdálo se lepší raději vždy mít své auto někde po ruce. Mezitím, co ona se asi pokoušela zjistit, jak nejlépe se zahřát, Felix měl fixocaný svůj zrak na cestě před sebou, přičemž se podíval na své ruce na volantu. Když řídil, vždy si více připomínal jeho obě práce, protože na palci měl náplast z dnešního dne, kdy se opařil při dělání cappuccina a jeho klouby byly skoro už pořád zrudlé a omlácené z toho, že je bohužel musel tak často využívat. V jeho práci se nad tím nepozastavovali, mysleli si, že Felix byl prostě nešikovný člověk, protože mu nejdříve vždy všechno padalo. Pozasmál se nad její poznámkou o mikině, takhle to většinou bývalo, když si kdokoliv od něj něco půjčil. Nebyl zrovna nejmenším člověkem a k tomu si nekupoval zrovna na tělo sedící věci. "Snad nějak pomůže, vypadala jsi už dost promrzle tam venku." Odvětil jí, i když se pořád soustředil na cestu před sebou. Pro něj řízení bylo teď o kousek složitější a vždy dával ještě větší pozor, obvykle i jezdil se staženým okénkem, aby mohl efektivněji využít i svého sluchu. "Vůbec to nemusíš řešit, alespoň z toho teď já mám dobrý pocit, že jsem nějak někomu pomohl." Krátce mu tikly koutky úst nahoru, než se zas trochu zamračil, když přimhouřil na silnci oči. Soustředil se na její instrukce a díky bohu to vypadalo, že nebydlela úplně někde, kde by to on neznal, ačkoliv rozhodně jel do jiné částí města, než se nachází jeho vlastní byt. Divil se, že ještě nic nepoznamenala o nepopíratelné vůni kávy s jeho vlastním deodorantem. On si toho všiml pokaždé, když si bral na sebe oblečení po práci. Mohlo být celý den ve skříni, ale stejně to bylo poznat. Byl asi trochu zaskočen tou otázkou, ačkoliv se ho nezeptala na nic šokujícího. "Asi skoro pět let, narodil jsem se tady, ale vyrůstal jsem ve Státech. Ty jsi odsud?" Musel se jí zeptat nazpět, aby nevypadal nijak neslušně, Black Hollow bylo místem, do kterého se lidé obvykle spíše jen narodí, než aby se sem přistěhovali. Naštěstí reagoval rychle na její výkřik a zabočil, jak mu řekla, ale trochu ho tím vystrašila. "V pohodě, jen, jsi mě trochu tím vyděsila." Upřímně jí řekl, avšak na jeho tváři byl nepatrný úsměv. S její pomocí a už lepšími instrukcemi se pomalu přibližoval k jejímu domu a přemýšlel nad tím, že rozhodně JaeLyn žila v jiné části města, než ho poprvé napadlo. S autem vjel na jejich příjezdovou cestu a trochu se naklonil vpřed k volantu, aby si prohlédl velký dům před ním. "Fíha, to je ale barák." Zabrzdil pomalu auto, než se znovu otočil tělem k jeho spolupasažérce. Už vypadala, že se jí vrátila barva do tváře a rozhodně nepřipomínala malé zmoklé kuře. Upřímně si nebyl jistý, co měl tak říci, tak se na ní jen tak díval, přičemž přemítal nad tím, jak se člověk s někým rozloučí.
|
|
|
Post by Park Jimin on Jul 23, 2018 1:51:55 GMT 1
Ďalší deň v práci. A on sa po celý čas tváril ako keby sa nič nedialo. Ako keby ho tí ľudia čo za ním chodili nesrali. Samozrejme, bol doktor, bola jeho povinnosť sa o nich postarať ale nemal rád ľudí, ktorí za ním prišli, keď mali jednoduchý kašeľ. Vyzeral ako nejaký skurvený praktický lekár, ktorý sa venoval soplíkom a bolestiam krku? Alebo si tie ženské mysleli, že keď na neho vystrčia prsia alebo zadok, pritom mu ešte dajú bonboniéru, a že s nimi pôjde na schôdzku? Ako ho z týchto ľudí vždy rozbolela hlava. Pre niekoho to boli samozrejme maličkosti a len sa nad tým zasmial. On to už ale zažíval dva roky, každý deň a prestávalo ho to baviť. Našťastie vždy na ženy platilo, keď im povedal, že nemal záujem a že bol gay. Nikto nemusel vedieť, že nebol, stačilo, že ich to odradilo a dali mu už pokoj. Preto keď vychádzal z nemocnice, mal horšiu náladu než mával zvyčajne. Ak by sa dávalo ocenenie za „naserte svojho doktora za najkratší čas“ ľudia čo za ním chodili, by vyhrali prvé miesta. Škoda, že dnes nik nechcel orgány. Najradšej by si do niečoho bodol a zarezal. Keď mal na to náladu, tak nikto nič nechcel, samozrejme, že ho to vôbec dokázalo ešte prekvapiť. Z vrecka nohavíc si vytiahne joint, ktorý si tam vložil ráno. Rovno si ho vloží do úst a zapáli, pričom látku zhlboka natiahne do pľúc, než ho po chvíli aj nakoniec vydýchne. Jedna z vecí, ktorá ho dokázala vždy ukľudniť. Našťastie ho to nikdy nesklamalo a náladu mu to urobilo stále. Už sa mu to ale pomaly míňalo, mal by zájsť zase za Yoongzom. Samozrejme, stretnutia kde spolu húlil a rozprávali sa o všeličom, aj keď to boli hlavne úplne hlúposti, mávali, čo mu vždy bodlo. A ako inak, od neho aj naďalej kupoval. Mal to fakt kvalitné, tak prečo mu nerobiť obchody? Tá stovka možno oproti iným peniazom, ktoré dostával z iných objednávok, bola nič ale aspoň nejak mu pomáhal. Ešte, že už prestal s tými hlúposťami a nechce od neho aby sa na neho usmial ako ten najväčší idiot pod slnkom. Ani si neuvedomí ako a ocitne sa v mini parku, ktorý v tomto meste bol. Inokedy by sa otočil na päte a odišiel ale teraz nechcel domov. Chcel ešte chvíľu zostať von a pohúliť. To mohol aj doma, ale niekedy mu vadilo byť samému doma. Všade ticho. Radšej bol vtedy von, kde si aspoň mohol utriediť myšlienky. Pomalými krokmi si to prešiel k hojdačke, ktorá tam bola zavesená, než sa na ňu proste posadí. Ešte, že nie je veľmi vysoko, inak by na zem pravdepodobne asi nedočiahol. Trochu sa rozhúpe a so spokojným výrazom sa zahľadí pred seba. Cestou mal ešte pár šľukov, takže už začínal cítiť nejaké účinky. Ako napríklad zrýchlený tlkot srdca. Musel sa nad tým usmiať, takto mu bolo proste dobre. Dosť ľahko mohol človek zistiť, keď idú na neho účinky trávy. Začne sa bezdôvodne usmievať. Vždy to tak bolo. Vždy mal po tom lepšiu náladu aj keď inokedy počas bežného dňa, keď trávu nemal, bol presný opak.
|
|
|
Post by Byun Baekhyun on Jul 24, 2018 21:31:41 GMT 1
Jako obvykle šel Baek v tuto dobu z práce. Někdy chodil i později, to ano, ale tento čas byl nejčastější. Dnes na sobě měl poněkud vyzývavé oblečení, čehož večer litoval, Baekhyun byl samostatný a zvládl se o sebe postarat, ale to neznamenalo, že se nebál. Řekněme si upřímně, kdo v tomto městě neměl občas strach. Jeho outfit byl celý černý, což se mu často nestávalo, většinou měl aspoň něco barevného, dnes tomu tak nebylo, jediné, co bylo na Baekovi barevné byly jeho červené, které byly jasně vidět, i když už se stmívalo. Nerad chodil hned po práci domů, a tak se rozhodl ještě zajít do parku, sice mu to následně cestu k bytu zdelšilo, ale to mu nevadilo, rád se procházel. Možná to byl jeho problém, věděl, že večer se tu potulují různí ne zrovna přátelští lidé a stejně se vydal do parku. Rozumný člověk by asi něco takového zrovna neudělal, ale tento chlapec byl až příliš tvrdohlavý na to, aby dělal, co je správné. Bydlel v tomto městě už poměrně dlouho, ale na toto si zcela nezvykl, předpokládal, že ani není možné si na něco takového zvyknout. Sice se věnoval už od dětství hapkidu, ale to ho stejně nezachrání, když ho někdo napadne, bude tak v šoku, že ani nemrkne. Jak tak šel parkem, všiml si postavy sedící na houpačce. Normálně by to přehlédl a šel prostě dál, jenže tohle nebylo malé dítě, byl to chlapec v jeho věku, což podle něj rozhodně nebylo divné, on sám si chodil sednout na houpačky, ale podle ostatních by to asi úplně vhodné nebylo. Pouze se pro sebe usmál a zamířil jeho směrem. Když došel až k němu, věnoval mu široký úsměv a posadil se na houpačku vedle něj. Vypadal jako korejec, stoprocentně byl korejec, ale Baek už tady potkal tolik lidí z jeho země, kteří neuměli ani slovo, že už to radši ani nezkoušel. Jen k němu otočil hlavu a prohlédl si ho. "Ahojky, já jsem Baekhyun, ale můžeš mi říkat Baek." Jeho pravačka vystřelila jeho směrem. "Ne, že bych tě podceňoval, ale asi korejsky neumíš co? Annyeonghaseyo? Co? Nic?" Jen nad tím mávl rukou ještě dříve, než měl Jimin vůbec možnost odpovědět. "Co tady vůbec děláš takhle večer tak sám? Pochybuju, že ses přišel jen pohoupat. To znělo blbě, no sorry, občas mi to dojde až moc pozdě." Zasmál se. Baekhyun se smál téměř všemu, prakticky neustále. Bylo na něm již z prvního dojmu znát, že není žádný suchar, byl přesný opak. "Dneska je dlouhý den co? Myslel jsem, že v práci umřu. Myslíš si, že je to počasím? Když jsem koukal na předpověď říkali, že má být dusno, a to spoustě lidí nedělá dobře. Řekl bych, že asi budu jedním z nich, ale nepotím se, ani mi není moc vedro. Rozhodně je tady teda chladněji než v Koreji si myslím. Mimochodem máš vážně dobrou barvu vlasů, to je tvoje přírodní? Fakt pěkná." Přikývl svým slovům a natáhl ruku k jeho vlasům, načež vzal mezi prsty pramínek jeho vlasů.
|
|
|
Post by Park Jimin on Jul 26, 2018 22:38:30 GMT 1
Naozaj dúfal, že týmto miestom nikto nepôjde. Alebo ak by išiel, jeho by nechal na pokoji. Po jeho pacientoch nemal náladu na nikoho. Teraz si vystačil s jointom a.. hmm potom si asi skočí niekde na jedlo. Hlad ho ešte neprepadol ale tušil, že to príde. Už to zažil veľakrát. Jeho prosby o tom, nech nikto k nemu nechodí neboli vypočuté, pretože netrvalo dlho a niekto pri ňom stál. A on si dokonca sadol na hojdačku vedľa neho! To mal v pláne byť pri ňom? To si z neho niekto robí asi srandu. Potiahne si z brka a svoju hlavu otočí na chlapca vedľa neho. Nijak sa mu nepozdraví, dokonca sa ani nepredstaví ale jednoducho na neho vyfúkne dym. Až potom sa ozve. „A mňa to nezaujíma, chlapče.“ Pohľad mu padne na ruku, ktorú mu podal, on sa jeho ruky ale nechytil. Nie, že by sa bál ho chytiť alebo, že by niečo chytil ale proste mu toto podávanie ruky prišlo hlúpe. A hlavne sa mu predstavovať nechcel. „Máš pravdu. Kórejsky neviem.“ Odpovie po chvíli, než sa rozhodne mu aj odpovedať. Poznal to slovo, ktoré mu práve povedal, vedel možno tak napočítať do desať a povedať áno a nie, nič ďalšie z neho ale nik nedostal. Niektorí ľudia na neho začali rozprávať po kórejsky, keďže tak vyzeral, ťažko im ale vysvetľoval, že im proste nerozumie. Hlavu otočí zase pred seba, pričom sa modlil aby sa tento jeho nový spoločník na nič nepýtal a proste bol ticho. Dnes mal ale asi smolu, pretože on na neho zase rozprával. Vážne? To si naozaj myslel, že mu povie, prečo tu je? Odpovedal mu ale, pričom by inokedy toho druhého proste odignoroval, postavil sa a odišiel. No mal trávu, to mu predsa len k nálade vždy pridalo. Začne viac rozprávať, začne sa usmievať a dokonca sem tam zavtipkuje. Vlastne keď je zhúlený, tak je ako vtedy, keď chodil na strednú a kým sa nezmenil na tohto pesimistického Jimina. Svoj pohľad uprie na chlapca vedľa seba, keď počuje jeho smiech. Čo má on stále so smejúcimi ľuďmi? Najprv stretne Yoongza, ktorý sa smeje skoro stále a na všetkom, čo on sám povie.. ani na tom čo on nepovie. A potom stretne tohto chlapca, ktorý sa tiež smeje. Čo je on nejaký magnet, ktorý priťahuje veselých ľudí? A hlavne ukecaných ako práve zistil, pretože Baekhyunovi, či ako sa predstavil, sa ústa nezatvorili a rozprával o niečom, čo Jimina vôbec ale vôbec nezaujímalo. Mal ale šťastie, že prišiel v tento moment. Hlavne teda preto, že mal pri sebe brko a po ňom tá dobrá nálada bola. Ignoroval ale čo mu hovoril, preto si hlavu oprel o reťaz vedľa seba, pozor ale začal dávať keď počul niečo o svojich vlasoch, preto hneď svoje oči uprel na jeho tvár. Otvorí ústa, že mu už odpovie, to sa ale dotkne jeho vlasov, dokonca vezme jeden jeho prameň do svojej ruky. To myslí vážne? „Nie, moja prírodná farba je hnedá,“ odpovie po pravde a po prvýkrát, čo tu sedí aj on, zdvihne svoju ruku a chytí do nej tú jeho a rovno ju odtiahne od svojich vlasov. „To bežne chodíš k ľuďom a chytáš ich za vlasy? Divím sa, že ti ešte niekto nevrazil.“ Zavrtí nad chlapcových správaním hlavou ale nakoniec sa na jeho tvári objaví menší úsmev. Nie, že by ho to pobavilo.. vlastne možno trošku, pretože vyzeral, že si robil to čo chcel a bolo mu jedno kto si čo myslel. Vyzerá to tak, že to bude s ním ešte zaujímavé.
|
|
|
Post by Byun Baekhyun on Jul 27, 2018 21:36:30 GMT 1
Baekhyun běžně lidi neotravoval jen tak, ale Jimin mu přišel velmi zajímavý a nemohl si to odpustit. Byla pravda, že si dělal co chtěl, vždy se mu to s jeho obličejem nějak povedlo zařídit, a tak si na to zvykl. Jimin z dálky navíc působil celkem přátelsky, ale evidentně tak jenom působil, realita byla zcela jiná. Baek byl však na takové odmítání zvyklý, často si někdo stěžoval, že moc mluví či něco takového, to mu však nezabránilo v tom, aby pokračoval. Že mu foukl kouř přímo do obličeje mu nevadilo, byl zvyklý, že někteří jeho přátelé kouřili, takže mu to vlastně nedělalo problém. Jen to rukou, trochu odehnal, aby mohl mluvit dál. “Nejsem si teda úplně jistý, ale je dost možný, že jsem starší, než ty. Tak mi neříkej chlapče, jsem přece Baek, jak jsem už zmiňoval.” Ruku, se kterou mu nepotřásl, si prohrábl vlasy a usmál se. Vůbec ho neurazilo, že něco takového udělal, spoustu lidí například nemělo rádo doteky a podobné věci. Černovlasý chlapec mohl být jedním z nich. “No vidíš, už to umím odhadnout.” Baekovi na takových věcech upřímně nezáleželo. Dokázal de bavit i s někým, s kým si nerozuměl ani slovo, nějaká jazyková bariéra pro něj nic neznamenala. Být zticha bylo něco, co Bakehyun opravdu neuměl, to mu asi dělalo ten největší problém, měl tendenci se bavit s někým pořád, nedokázal být chvíli v klidu a ticho. Jimin moc nic neříkal, ale to vůbec nevadilo, Baekovi rozhodně nedělalo problém to vyřešit, on dokázal mluvit v jednom kuse bez zastavení, ať už ho někdo poslouchal, nebo ne. Jeho vlasy byly přirozeně hnědé, ale měl červenou barvu, protože byla zajímavá a lidi hned zaujala. Často si měnil barvu vlasů, protože chtěl vypadat zajímavě, ne jako každý obyčejný asiat, chtěl se něčím lišit. Černá byla však také dobrá barva, pokud vám slušela, a to Jiminovi samozřejmě ano. “Moje taky!” Zeširoka se usmál a párkrát zatleskal. Když chytl jeho zápěstí, jen našpulí spodní ret jako raněné štěně a stáhne jí nazpátek. “No, jak kdy, podle toho, jestli to tomu člověku sluší, navíc tvoje vlasy vypadají tak hrozně fluffy, musel jsem je pomačkat prostě." Občas to bylo s lidmi těžké, ale naštěstí to bavilo, bavilo ho, když si lidi stále stěžovali ať zmlkne, bylo to vtipné a on nemohl jinak než pokračovat, přesně k tomu to svádělo. “Nechceš mi říct něco o sobě? Už vypadáš, že jsi docela v dobrý náladě, tak by ses mohl podělit o nějaký informace o sobě.” Usmál se. “Já jsem herec, co děláš ty?” Netrpělivě čekal, i když mu to asi Jimin neměl v plánu říct. “Počkej já budu hádat..hmm, tak tatér? Ne, to je kravina. No taaak.” Podrbal se na zátylku a zamyslel se. Nic ho samozřejmě nenapadlo, a tak si Jimina chvíli jen prohlížel, načež se usmál. “Už to mám! Jsi dealer!” Něco takového by rozhodně neměl křičet, ale bylo naštěstí už pozdě a všude bylo málo lidí, v jejich přítomnosti téměř nikdo. “Máš něco” poukázal na věc, která mu čouhala z úst. “Tak podle toho soudím, že možná to?” Netušil, jak se vůbec k takovému tématu dostal, ale to už tak bylo vždycky. “Jestli ale teda jako nejseš dealer, tak jsem tě tím nechtěl nějak urazit nebo tak, takže si to neber hlavně osobně. Líbíš se mi! Tím myslím jako, že vypadáš sympaticky, ne že bych tě balil nebo tak, to ne, neboj.”
|
|
|
Post by Park Jimin on Jul 30, 2018 1:32:51 GMT 1
Jimin sa snažil ľuďom ako Baekhyun vyhýbať ako to len išlo, vlastne sa snažil vyhýbať všetkým ľuďom ak sa teda nejednalo o jeho pacientov. Bez úspechu. Ako keby to tí ľudia robili naschvál. Najprv Yoongi a teraz Baekhyun. Asi vesmír chcel aby mal vo svojom svete trochu radosti, preto mu do cesty posielal stále vysmiate osoby. Ak nabudúce stretne zase niekoho, kto sa bude stále smiať či usmievať, bude o tom pochybovať ako o náhode a začne mať naozaj strach, koho stretne iné dni. „Hej, prečo si každý hneď myslí, že som od neho mladší? Nevyzerám tak mlado,“ odfrkne si a zavrtí nad tým hlavou. Nakoniec ale len prižmúri oči, ktoré uprie na chlapca pred sebou. „Koľko máš rokov?“ opýta sa z ničoho nič. Nie, že by ho to nejak veľmi zaujímalo, skôr len chcel vedieť, či je naozaj od neho starší alebo nie. A hlavne ak je, tak o koľko. Predsa nebude až tak starší, nie? „Jimin,“ povie bez ďalších iných slov. Nepovie mu, že je to jeho meno, aj keď je to asi viac než isté. Mohol hovoriť aj o niečom inom, to je pravda ale hádam nebude hlúpy a dojde mu, čo mu tým jedným slovom chcel povedať. Všimol si tú jeho farbu vlasov, veď to nešlo ani prehliadnúť, tú červenú by určite videl aj na kilometre ďaleko. Keď tak videl jeho vlasy, premýšľal nad tými svojimi. Prefarbil si ich na vlasy, pretože to vtedy tak chcel a mal na to náladu. Ale už pár dní, že by časom tú čiernu zamenil za inú. Nevedel presne za akú ale jeho už niečo napadne. Hah, možno to bude aj farebná ako tá Baekova. Nebola to zlá farba ale pre neho až príliš jasná. Potreboval niečo čo nebude priťahovať príliš pozornosti. Ako keby farebné vlasy to už nerobili. Nad informáciou o tom, že mal prírodné vlasy ako on len pokrčil ramenami. Mal pocit, že keby sa ho spýtal na čokoľvek, on by mu to povedal. Len dúfal, že nebol až taký hlupák aby mu povedal aj pin od svojej karty. „Takže si sa mojich vlasov dotkol len preto lebo vyzerajú fluffy?“ povzdychne si a voľnou rukou si prejde po tvári s rovnakými myšlienkami, aké mal aj pred chvíľou. Čo komu urobil. Šťastie pre tohto chlapca, že on nebol veľkým zástancom násilia. Prečo asi. „Možno som v dobrej nálade, ale to neznamená, že ti tu budem hovoriť informácie o sebe. Ts.“ Nehovoril to už ale nejak naštvane, skôr len tak hravo. Ani sa nenazdá ako a bude ako on, že mu povie čokoľvek. Už aj chcel otvoriť ústa, aby mu odpovedal, prekvapujúco by mu povedal aj pravdu. No to on začal hádať, preto len čakal, čo vypustí z úst. Nad tatérom len zdvihne jedno obočie, čím mu jasne naznačí, akú hlúposť práve povedal. Keď ale počul, že by mal byť dealer, chvíľu sa na neho zmätene díval, než si z úst vyberie brko, ktoré nechá len tak v ruke, na čo sa proste zasmeje. „Zlatíčko, keby som dealer tak by som pravdepodobne všetkých nedopatrením otrávil alebo urobil inú hlúposť. Viem aké drogy existujú, ako sa dajú použiť, aké účinky majú ale tým to končí. Takže by si nechcel aby som bol dealer, ver mi.“ Nebol urazený, nemal prečo, nebol ani veľmi urážlivý typ. „Ani by som nemal záujem.“ Vyzeral dobre, nebol slepý ale vážne ho to k nemu nijak nepriťahovalo. Ešte, že to mal rovnako aj jeho spoločník. Samozrejme sa mierne zarazil nad tým, že vyzerá sympaticky, nedával to ale na sebe poznať. Bol jediný človek, ktorý mu to povedal. A pravdepodobne bude aj posledný. Až vtedy si uvedomí, že sa ho pýtal na povolanie. Predtým mu chcel povedal, že je doktor, normálne povedať pravdu. Nakoniec si to ale rozmyslel. „Predávam ľudské orgány.“ Nie, že by to nebola pravda, bola, ale to Baekhyun vedieť nemohol. Vedelo to málo ľudí, hlavne teda tí čo s ním obchodovali, pred ostatnými to skrýval. Takže bolo len na ňom či mu uverí. Ani by sa nedivil keby mu aj uveril. V tomto meste bolo možné všetko a vedel aj o horších prácach, ktoré ľudia mali.
|
|
|
Post by Byun Baekhyun on Aug 8, 2018 20:30:34 GMT 1
Lidem jako byl Baek se nedalo vyhnout, na to jich bylo příliš mnoho, což bylo dobře, protože zrovna v Black Hollow jich tolik nebylo. Připadalo mu, že je tady každý druhý člověk odtažitý, zlý nebo nepříjemný. Upřímně, každému v tomto městě se v minulosti něco přihodilo, a tak nikdo neměl speciální důvod k tomu být nepříjemný. I když si to sám nemyslel, Jimin potřeboval takové lidi kolem sebe, každý je potřeboval, protože bez nich by se z něj stal až příliš velký pesimista, což nechtěl nikdo. Možná měl pocit, že je jeho život zbytečný nebo že na něm nikomu nezáleží a jemu nezáleží na nikom, ale vždy se někdo našel. Měl by si toho trochu více vážit, ale bylo zřejmé, že o něco takového Jimin nestojí. No kdyby to Baekhyun věděl, hned by ho upozornil na to, jaké má štěstí, že ho poznal a že ho vůbec někdo jako Baek oslovil. Ve skutečnosti nebyl namyšlení ani nic takového, ale měl pocit, že je na lidi hodný a že je dobrý přítel. Rozhodně byl věrný přítel, nikdy nezradil nebo nelhal lidem, kteří mu byli blízcí. „No jako popravdě vypadáš dost mladě, klidně bych ti tipnul i tak sedmnáct, vypadáš hoodně mladě, navíc seš takovej roztomilej, což tomu jako moc nepomáhá.“ Jako kdyby on sám nevypadal přesně tak jak právě popsal, no právě proto, že tak vypadal si mohl dovolit to říkat. „Je mi dvacet čtyři. A tobě? Dvacet? Devatenáct? Víš, neměl bys takhle hulit už mladej.“ Jeho koutky se roztáhly do úsměvu. „OMG! Jimin je ale korejský jméno! Chceš vidět, jak se napíše v korejštině? A příjmení? Kim? Park? Lee?“ Zkusil tipnout nejčastější příjmení. Jimin se mu začínal líbit, sice nebyl zrovna milý, ale aspoň mluvil, no nebo spíš řekl občas aspoň jedno slovo, no a to Baekovi stačilo,on zvládl mluvit za dva. Baekhyun měnil barvu vlasů často, ale vždy se pak vrátil k červené, nějak se mu zalíbila, přišlo mu, že k němu sedí nejvíce, tak nějak seděla k jeho osobě. Jiminovi černá slušela, buďme upřímní, každému aziatovi černá barva vlasů slušela, ale Jimin v ní vypadal extrémně dobře. Baekhyun byl akční a hlasitý, proto k němu tak výrazná barva tolik seděla, matchingovala s jeho osobností. Ne, že by vyloženě potřeboval veškerou pozornost všech lidí v okolí, ale měl ji rád, rozhodně mu nevadilo, když ji měl. Koneckonců, kdyby neměl rád pozornost, asi by se k něčemu jako jen porno nedostal, hlavně by se v něm příliš neprosadil. „Noo, asi jo? Jsou takový roztomilý, ty seš celej takovej roztomilej, chtěl bych tě vidět v overalu, to musí být tak cute.“ Zvedl ruku a chytl jeho tvář mezi prsty (víš co myslim). „Cute.“ Zopakoval a následně se radši trochu odtáhl a zazubil. Díky bohu, že nebyl Jimin agresivní, jinak by už Baekhyun asi nežil. Pravděpodobně by ho praštil hned co by vyřkl první slovo. Jen ohrnul spodní ret, když odmítl říct mu něco o sobě, chtěl se dozvědět víc, byl zvědavý, což už Jimin asi poznal. „Klidně ti řeknu něco nazpátek.“ Ano, došlo mu, že ho to nezajímá, ale třeba mu jen tak přeskočí v hlavě a najednou bude chtít vědět víc. On by se na něj stejně nezlobil, i kdyby to řekl nepříjemně, jemu to nevadilo, byl na to už plus mínus zvyklý. „Jé, tys mi právě řekl zlatíčko, to je hezký.“ Zaradoval se. „To už se z nás stávají přátelé.“ Měl chuť vyskočit z houpačky a obejmout ho, ale to by bylo asi moc, nemohl první setkání zas tak moc přepísknout, jestli se chtěl s Jiminem skamarádit. Baekhyun nepatřil mezi lidi kteří užívají návykových látek, raději, když už, pil alkohol. I když, byl v tomhle směru poměrně slušný, kromě pití nijak nehřešil, neměl onu potřebu. „Pff, no já taky ne, prosim tě. Nejsi můj typ, mám rad svalnatější a vyšší kluky, nesplňuješ moc ani jedno, spíše vůbec.“ Nad jeho odpovědí pozvedl obočí a následně přikývl a posunul se k němu s houpačkou blíž. „Omg a jako legálně? Jako, že je zabiješ jen tak? Kvůli tomu? Nezabiješ mě doufám, já mám malý orgány, protože jsem malej, takže by z toho moc nic nebylo.“ Přesvědčil ho. „Tyjo to je hustá práce.“
|
|