Korain

Henrique Bolkan, raději zvaný Henri, byl Korainův přítel už nějakých pět let. Byl to dvaadvacetiletý mladík s tmavou pletí a jihoamerickým původem, který přijel do Black Hollow za účelem studií medicíny. Poznali se s Korainem za velmi nepříjemných okolností, ale snad právě to mezi nimi vytvořilo pouto natolik silné, že to byl v podstatě jediný člověk, kterému Kori naprosto věřil. Teď naproti sobě seděli v asijské restauraci a každý měl před sebou talířek s kimchi. "Proč jsme tady? Dobře víš, jak to zelí nesnáším." Zamumlal hnědovlasý a upřel na Koriho zpola nahněvaný, zpola zvědavý pohled. "Jez, je to zdravé." Pronesl důrazně Korain, ale sám se hůlek ani nedotkl. Pohledem těkal po ostatních hostech, kteří vesele diskutovali a nevěnovali dvěma mladíkům sebemenší pozornost. "Hyung!" Ozval se opět ten sladký hlas, který blonďáka donutil nesouhlasně svraštit obočí. "Říkal jsem, ať na mě tak nevoláš." Nelíbilo se mu to už jen z toho důvodu, že Henri nebyl korejec a ani se jejich jazyk nikdy neučil, jen po Korim občas mrskl nějakým slovíčkem, které si našel na internetu. Možná bylo od jeho přítele milé, že se snažil naučit jeho jazyk, ale Kori sám upřednostňoval hovor v angličtině, jednak protože ani on sám korejsky neuměl zrovna nejlíp. Rozumět rozuměl, ale mluvení pro něj bylo oříšek, poněvadž ve městě neznal ani nikoho, s kým by se mohl v daném jazyce udržovat. "Ještě jsem mohl použít oppa, tak si nestěžuj." Henri byl jediný, kdo si mohl dovolit s Korainem takhle mluvit, aniž by ho mladík něčím nepřetáhl. A on sám si toho byl dobře vědom. Kori na něj vycenil vztekle zuby a ironicky pronesl "ha ha ha." Pochyboval, že jeho přítel vůbec znal význam oněch slov, ale zase se naučil, že nebylo dobré Henriho podceňovat, a tak mlčel. "Ugh, bolí mě kolena z tohohle sedu. Koriandre sakra, proč jsme tady?" Kori hleděl nepřítomně ke vchodovým dveřím, jen při zkomolenině svého jména se nepatrně zamračil. "S tebou není žádná řeč." Zavrtěl tmavovlasý hlavou a vložil si do úst velkou porci kyselého červeného pokrmu, až mu z toho vypoukly škraně. Se stáhnutým obočím a plnou pusou pozoroval Koriho, který stále svůj pohled upíral na skleněné dveře, snad v očekávání, že přijde někdo další. Henri však neměl zprávy o tom, že by se dnešního jídla měl zúčastnit ještě někdo a Koriho chování v něm vyvolalo zmatek. Seděli tak za ticha bezmála ještě pět minut, když se Korain pohnul a vypadalo to, že by z něj konečně mohlo něco vypadnout. Uchopil hůlky a otevřel ústa a v ten moment se otevřely dveře. Do restaurace vešel postarší pán, zdvořile pozdravil a pomalu zamířil směrem ke kuchyni. Vstříc mu vyšel zhruba třicetiletý muž v saku, s úsměvem jej zdravil a přátelsky mu podal ruku, načež oba zmizeli za bambusovým paravánem. Henrimu neušel Korainův pohled a pozdvihl obočí. "Ty ho znáš?" Měl tím na mysli onoho návštěvníka, mohlo mu být něco přes padesát. Kori pomalu, rozvážně přikývl. "To, můj drahý příteli." Zvedl hlavu a zadíval se Henrimu do očí. "Byl můj otec."