|
|
Post by Dan Crawley on Aug 15, 2018 18:17:34 GMT 1
L'Orangerie je restaurací v centru města. Většinou je zahlcena turisty, kteří jsou ochotni nechat zde větší obnosy peněz. Ve veřejném povědomí je tudíž zapsána jako místo pro boháče, ale i tak sem několikrát zajdou zvědavci jen proto, aby se mohli pokochat pohledem na skvostné akvárium uvnitř.  |
|
|
|
Post by Eric Pearson on Aug 15, 2018 19:03:10 GMT 1
“Na dnešní večer,” Eric lehce pozvedne sklenici červeného vína a vykouzlí jemný úsměv. Jeho dnešním klientem je podsaditý muž s prořídlými hnědými vlasy a unavenýma očima. Na Ericovy standardy trochu chudší. Na druhou stranu ale ochotný koupit mu všechno, o co si řekne. A dokonce ho bere i do téhle kýčovité restaurace, kde jeden chod stojí měsíční plat horníka. “Dnes je tu hodně lidí, nemyslíš, Martine?” prohodí jemně a rozhlédne se po místnosti. Eric dnes zvolil, jako vlastně pokaždé, černý outfit. Oblek šitý na míru a pod ním provokativně rozepnutá saténová košile. Vlasy si pečlivě sčesal dozadu, přesně tak, jak to jeho klienti mají rádi. Martin na jeho otázku pouze rychle přikývne. Mluvka jako obvykle. Pomyslí si Eric. Moc dobře ví, že je na Martina moc drahý, přece jenom je to pouze středně velký podnikatel v businessu s dětskými kočárky. Přesto je více než ochotný do Erica vrazit polovinu svých výdělků. Ericovi je to jedno, ale někdo by mohl říct, že je to až smutné, jak ženatí muži podléhají jeho kouzlům. “Dnes ti to sluší, Martine. Byl jsi u kadeřníka?” podívá se na něj vyzývavým pohledem. Eric si ale je jistý, že u žádného kadeřníka nebyl, jeho mastné vlasy vypadají stejně bídně jako vždy, ale cítí, že dnes si své peníze musí vydělat tvrdou prací. Ta bohužel obsahuje nechutné podlézání a spoustu falešných úsměvů. Ale jako vždy to zabralo. Martinovi se rozzáří oči a celý v rozpacích se zazubí. “Ne nebyl. Vypadají jinak?” “Hm…” nakloní hlavu na stranu a lehce přivře oči. “Možná to není těmi vlasy, možná jsi jen den ode dne krásnější,” odpoví. Oh, jak já tyhle kecy nenávidim. Povzdychne si v duchu. “Tak, kde je ta obsluha?” nervózně se ošije. Dnes si vybral místo u nouzového východu s výhledem na celou restauraci. Líný číšníci, jakmile si jeden sedne dál než k jejich zadku, trvá jim hodinu se k němu dostat. V mysli si zanadává, protože to bohužel před klientem říct nemůže, ale byl by sakra rád, kdyby to mohl říct jednomu z těch číšníků.
|
|
|
|
Post by Dan Crawley on Aug 15, 2018 19:37:06 GMT 1
Dan se zhluboka nadechl a s plným podnosem nápojů vyšel z kuchyně mezi hosty. V hlavě měl prázdno a místo složitého přemýšlení si raději opakoval čísla stolů, roznášel automaticky a každou chvíli se přistihl, jak se pokouší proplétat místností poslepu. Takhle to vypadá, když se Dan Crawley nudí v práci. Jedinou útěchou bylo, že se směna pomalu blíží ke konci a on se konečně dostane k nenačatému balíčku cigaret. Doručil jedno z nejdražších vín k dvojici z Austrálie a pak se vracel s prázdným podnosem k výdejně, kde se pozdravil s pár kolegy, kteří akorát přicházeli na noční. To se tu z toho stával spíš takový soukromý klub pro pár vybraných šéfových kamarádů. Dan díkybohu chodil jen přes den - zařídil si to v nástupní smlouvě - takže byl toho divadla ušetřen a nemusel se ponižovat jen pro pár korun navíc. Přišlo mu kouzelné, jak některým lidem dokážou peníze stoupnout na mozek. Koneckonců jen zvíře by nutilo zaměstnance lézt do toho akvárka.
"Už šel někdo na dvanáctku? Ti Rusové mi lezou krkem..." Ptal se jednoho nováčka, jenž očividně netušil, která bije. Dan nad ním mávl rukou a zopakoval svou otázku jednomu služebně staršímu chlápkovi v kuchyni. Ten ho poslal na šestnáctku, akorát tam přišli noví hosti a on se jich má ujmout. Mohli by z nich kápnout prachy. Ta slova stačila k tomu, aby Dan vytasil svoje nejlepší způsoby a pokusil se jim vnutit to nejdražší jídlo, co se dá v podniku uvařit.
Přešel ke dvěma mužům a naučenou mluvou spustil: "Vítám vás v L´Orangerie, pro dnešní večer budu vaším číšníkem. Hodláte u nás povečeřet, nebo vám mohu nabídnout něco menšího?"
|
|
|
|
Post by Eric Pearson on Aug 15, 2018 20:33:34 GMT 1
“Já si dám ty lanýže,” řekne předstíraným milým hlasem číšníkovi a zavře jídelní lístek. Poté se po očku podívá na svého klienta, který se začal trochu potit, když se podíval na cenu, která je u lanýžů napsaná. “Ty máš ale vytříbené chutě,” pronese s velmi nepřirozeným úsměvem a otře si pot z čela. “Vždy jsem je chtěl zkusit a říkal jsem si, že dnes je na to ideální čas. Kdo ví, třeba mě nabudí na později,” šibalsky na něj mrkne. Vlastně lanýže už měl nespočetněkrát, nikdy mu nechutnaly, ale čirá radost z toho, jak jsou jeho klienti nervózní z jejich ceny, ho nutí si je pořád objednávat. “Ehm… mě doneste tu hrachovou polévku,” řekne Martin a podá číšníkovi menu. Cha, nejlevnější jídlo, co tu mají, jo? Od ženy asi dostaneš vynadáno, když jí tenhle měsíc nedáš kapesný. Pomyslí si a usměje se nad tím pomyšlením. “Takže Martine,” opře si lokty o stůl, “prý se ti teď začalo dařit?” Eric má přehled o svých stálých klientech, musí přece vědět, kdy je čas přestat brát telefon.
“No-” “Nikdo ani hnout! Ruce nad hlavu, ať je vidim!” hřmotný hlas se najednou rozlehne restaurací. Eric otočí hlavu k hlavním dveřím, kde stojí muž v zelené maskáčové bundě a černou lyžařskou kuklou přes hlavu. “Nikdo nic nezkoušejte, mám dalšího chlapa v kuchyni a i venku před nouzovym východem,” zařve a zamává rukou, ve které svírá střelnou zbraň. “Co to sakra je?” Martin se vyděšeně dívá na zbraň v rukou muže. “Klid, hlavně se nehejbej,” řekne mu Eric na ukonejšení, když si všimne, jak divoce se mu zvedá hruď. Eric drží pevný nic neříkající výraz. Magor se zbraní. Perfektní. “Hej ty, číšníku! Naval všechny prachy z pokladny,” zakuklenec namíří zbraň na číšníka, který ještě před chvílí přebíral Ericovu objednávku. “A potom obejdi všechny lidi, co tu seděj a vem jim peněženky a šperky.” Eric si na mužově výstupu všiml drobných nedokonalostí. Třeba toho, jak se mu třepe ruka s pistolí. Nebo ty nenápadné pauzy, které dělá mezi větami, aby se mohl zhluboka nadechnout a uklidnit se. Amatér, nemá nejmenší ponětí, co dělá. Pomyslí si Eric. “No nic, já mizim,” prohodí mimoděk, hodí jeden povýšenecký pohled na lupiče a dvěma rychlými pohyby se zvedne, vklouzne do dveří únikového východu. “Počkej Ericu! Vždyť ten chlap říkal, že tam má člověka,” křičel za ním strachem paralyzovaný Martin, ale to už bylo pozdě.
|
|
|
|
Post by Dan Crawley on Aug 15, 2018 21:19:47 GMT 1
Kontrast v přáních téhle dvojice bil přímo do očí. Dan se skrývaným zaujetím sledoval to představení před sebou, když od hostů bral jídelní lístky. Situace se mu pomalu vyjasňovala, nakonec to zřejmě nebude otec se synem, jak se původně domníval. Stěží potlačoval smích. Právě takovými mikropříběhy se bavil den co den, držely ho nad vodou. "Jak si pánové přejí," uklonil se a spěšným krokem odkráčel zpět do kuchyně, aby mohl předat objednávku. Jenže nebyl ani v půlce cesty, když se rozlétly dveře dokořán a vešel lyžař s bouchačkou. A v maskáčích. Jaká smrtelná kombinace.
Než se Dan stihl rozhodnout o dalším kroku, poněkud roztřesená hlaveň zbraně na něj zamířila. Právě na něj. Otočil se na zavolání toho lupiče a nevědomky před sebe nastrčil jídelní lístky jako štít. Místností šuměla směs vzrušených hlasů, ale všichni se zdáli být jako v transu. Několik párů očí se upíralo na něj, jako by on mohl za to, že se tenhle blázen rozhodl je oloupit.
"Dobře." Přikývl směrem k lupiči a odložil lístky na nejbližší stolek, načež zákaznice vedle zděšeně zaječela. "Mlčte, ženská!" Okřikl jí, snažíc se v rychlosti vymyslet nějaký plán. Krapet strojeným krokem přešel do kanceláře šéfa směny, kde se v malém trezoru skladovaly denní výdělky, odkud následně putovaly do banky. Dan tušil, že za dnešek si ten cápek přijde na pěkných pár tisíc. Kancelář byla prázdná a on samozřejmě neznal heslo, takže popadl první věc, na kterou narazil - těžítko ve tvaru mapy města- a nacpal si ho do kapsy. Pokoušel se uklidnit tím, že z dálky to určitě vypadá jako balíček bankovek.
Měl sice šanci utéct, s jedním chlápkem vzadu by si snad poradil, ale něco ho táhlo zpátky. Navíc by si připadal jako zbabělec. Popadl široký tác, na němž se obvykle servíroval humr, a začal se zdlouhavou obchůzkou po restauraci. Kupodivu se moc lidí nevzpíralo, právě naopak. S bledými obličeji mu solili na tác všechno bohatství, jež právě přechovávali u sebe, samé diamantové náušnice, snubní prsteny a obsahy naditých peněženek. Očividně netoužili po tom dostat kulku. Neříká se tomu pud sebezáchovy?
Dan postupoval a nenápadně se přes rameno otáčel na lupiče u dveří. Díkybohu setrvával na stejném místě - kdyby ne, Danův provizorní plán by nebyl k ničemu. Když se blížil ke konci zbývající uličky, zahlédl jednoho z jeho zákazníků, jak se plíží ven. Byl to ten mladší. Ale teď na to není čas. S přetékajícím tácem, kdy mu sem tam spadla na zem stovka nebo smaragdový přívěsek, došel k lupiči. Šel pomalu, nechtěl ho vystrašit prudkými pohyby. Octl se asi dva metry od něj, když se odhodlal k činu.
Volnou rukou mu vyrazil zbraň z ruky a chrstl mu tác i s celým jeho obsahem do tváře. Danovo tělo se automaticky připravilo do bojové pozice a on okamžitě vyrazil pěstí proti lupičově žebrům. Chvat trénoval každý den a jeho výsledkem mělo být pár zlomených žeber, ale on hned ucítil, že někde udělal chybu. Poslal další ránu do protivníkova obličeje a teď už se rvali hlava nehlava. Dan to rozhodně nehodnotil jako fair play. Vysílal ránu za ranou, snažil se mířit na břicho a po hlavě, ale nestíhal se bránit. Schytal několik facek, cítil, že má roztržený ret, a o to víc ho rozzuřilo, že tenhle lyžař není pořádný soupeř. Vždyť ani vůbec nepřemýšlel.
Strhla se vřava, několik lidí se začalo pídit po svých cennostech, které skončily rozsypané všude po zemi. Dan sáhl do kapsy a vytáhl ono těžítko, ale než ho stihl využít, zezadu se na něj pověsil hromotluk velký jako skála a skolil ho na zem. Kovová chuť krve mu zmáčela tvář a Dan musel mrkáním zahánět slzy. Když se probral, byli oba pryč, dveře dokořán.
Samozřejmě neváhal a pustil se za nimi do ulic.
|
|
|
|
Post by Eric Pearson on Aug 15, 2018 22:14:40 GMT 1
Eric se nervózně podívá na své značkové hodinky a párkrát podupe nohou v kožených botách. Co jim tak trvá? Od chvíle, kdy vyšel z restaurace, uběhlo již dobrých dvacet minut. Když nastoupil do svého sporťáku (před schůzkou trval na tom, že se do restaurace dopraví sám) a vydal se na kratičkou cestu na místo určení, tipoval, že do deseti minut tu budou. Už teď mu hlavou probíhají desítky katastrofálních scenářů. Opírá se o své černé auto a zírá do prázdnoty temné uličky. Zapomněli snad ty břídilové, kudy se sem dostat? Pravda, vybral tu nejzapadlejší uličku, kterou mohl, ale ujistil se, že těm chlapům vrazil do hlavy, kudy se sem z té restaurace dostat. Nebo se na mě vykašlali? Vybral si muže, kterým může věřit. Dva z bezdomovců, se kterými trávil svá léta na ulici. Byl skoro přesvědčený, že jim nasliboval dost, aby se nerozhodli ho zradit. Co když někdo zavolal poldy dřív, než se vodtamtud stihli vypakovat? Dal jim přesné instrukce, co mají udělat, že mají mít oči na stopkách a ujistit se, že nikdo nesahá pro telefon. Potom ale zaslechl rychlé kroky. Oh díky bohu. Nemohl si pomoc, ale musel se pousmát. Ze zatáčky vyběhl párek mužů v maskáčových bundách a s lyžařskými maskami. “Nesleduje vás nikdo?” zeptá se tiše, když se muži celý zadýchaní zastaví kousek před ním.”Ne,” řekne jeden z nich hrubým hlasem. “Všechno v cajku. Přesně jak si říkal. Vlítnout tam, říct jim, že mám chlapy za všema východama, sebrat prachy a utýct sem. Teda až na toho pitomýho pingla, zkoušel si hrát na velkýho bojovníka a prát se se mnou. Možná mi zlomil nos, ale jinak myslim, že sem ho vyřadil na nějakou dobu z provozu,” vychrlí rychle zadýchaným hlasem. Eric při tom jemně pokyvuje hlavou. “Dobře, hlavně že sis s nim poradil. Co v kuchyni?“ „V pohodě,” řekne ten druhý. “Jo, jednoho týpka sem musel vzít po hlavě, když na mě šel s nožem, ale jinak nikdo nic nezkoušel,” odpoví ten druhý muž. “Si si jistej, že si ho nezabil, nechci se babrat ještě s něčim takovym,” podívá se na něj s přivřenýma očima. “Ne, určitě ne,” vychrlí rychle muž a rázně zakroutí hlavou. Eric k nim natáhne ruku. “Moje zbraně.” Jeho dvě pistole si pořídil teprve nedávno, když přišel ten zlom a Eric se rozhodl, že je čas si ten nudný stereotypní život trochu připepřit. Maskovaní muži poslušně odevzdají Ericův majetek. “Dobře a teď se pojďme domluvit, co s tímhle,” pronese a pokývne hlavou směrem k batohu, který jeden z mužů svírá v ruce.
|
|
|
|
Post by Dan Crawley on Aug 16, 2018 10:22:00 GMT 1
Zatímco se Dan plížil jednou postranní uličkou za restaurací, vytrvale ignoroval škubání ve spáncích. Nevěděl přesně, na jak dlouho vypnul - mohlo to být nanejvýš deset minut, ale žádnou jistotu pro to neměl. Byl natolik prozíravý, aby z kuchyně vzal naostřený sekáček a speciální japonský nůž na ryby, které se mu zdály nejužitečnější. Když odcházel, podnik zel prázdnotou, po podlaze se povalovaly poloprázdné lahve. Nemohl uvěřit, že se nikdo z té spousty zákazníků ani nepokusil jakkoliv zasáhnout. Co si neuděláš sám... Zšeřelou uličkou procházel nejistým krokem, koneckonců jen dedukoval, kudy mohli ti dva lupiči zdrhnout. Přišlo mu ale nanejvýš nepravděpodobné, že by se s takovým výdělkem opovážili vyjít na hlavní třídu. Tak hloupí přece být nemohli.
Na město už padla tma a tady, v místě bez jakéhokoliv osvětlení, bylo trochu obtížné někoho pronásledovat. Dan už se chystal vzdát, límeček se mu nepříjemně zařezával do krku a skutečně mu nebylo dobře, ale najednou se jakoby z dálky ozvaly hlasy. "... ale jinak myslim, že sem ho vyřadil na nějakou dobu z provozu.” Dan se bez přemýšlení vrhl za kontejner a natočil se tak, aby co nejlépe slyšel zbytek.
Nedalo mu moc práce rozpoznat hlas jednoho z těch lupičů, ale co bylo ještě překvapivější, zřejmě to s nimi táhl ten hošánek s lanýži. Jak to vypadalo, měl zvláštní vkus nejen na jídlo, ale i na svoje kumpány. Dan si nedělal naděje, bylo mu jasné, že v přesile tři na jednoho nemá nejmenší šanci. Zůstával v podřepu opřený o kontejner, v každé ruce jeden nůž a pokoušel se rychle něco vymyslet. Moment, teď to snad zní, jakoby se chtěl zachovat hrdinsky a všechen ten lup vrátit jejich původním majitelům. Omyl, Dan chtěl pouze ukořistit část obsahu toho batohu pro sebe. Jak se k němu dostat, mu zůstávalo záhadou.
Jak opatrně vykoukl zpoza kontejneru, zahlédl tři postavy stojící u auta s velice cenným batohem. Ulice se jinak zdála prázdná, ovšem všude okolo se to hemžilo kluby nebo soukromými byty místních boháčů. Víc než předtím cítil stísňující dojem, který vzbuzovaly dva činžáky, mezi jimiž se nacházeli.
Trojice teď přešla k rozdělování lupu, takže Danovi pomalu docházel čas. Rozhlédl se kolem, sebral ze země flašku od rumu a mrštil jí na zeď protějšího domu co nejblíž k nim. Doufal tak, že nepoznají směr, odkud flaška letěla. S uspokojením poslouchal zvuku tříštění skla a špicoval uši, aby mu nic neuniklo.
|
|
|
|
Post by Eric Pearson on Aug 16, 2018 11:09:25 GMT 1
“Jak jsme se dohodli..” najednou Ericovi začne v kapse vibrovat telefon. Povzdechne si a vezme hovor. “Martine?” řekne překvapivě zcela milým hlasem. “Jsi v pořádku? Bál jsem se, že tě dostali,” ozve se Martin ustaraným hlasem. “Jsem v pořádku. Promiň, zpanikařil jsem a chtěl jsem si hrát na hrdinu, co se odtamtud dostane a zavolá policii. Nějak mi to nevyšlo, venku stál další chlap, ale zvládl jsem mu utéct,” vysvětlí Eric jemným hlasem. “Kde jsi teď?” zeptá se značně rozrušený Martin. “Jel jsem domů, celé mě to nějak rozhodilo. Je mi líto, že jsem tě tam tak nechal,” řekne a pobaveně se podívá na jednoho z mužů, který se ze všech sil snaží nesmát. “Já pojedu taky domů. Vynahradíme si to někdy jindy.” To Ericovy značně ušetří práci. Skvěle, už toho pitomce nebudu muset řešit. Zřejmě ho to zasáhlo ještě více, než měl Eric v plánu. “Opatruj se,” houkne Eric do telefonu a zavěsí.
“Kde jsme- co to bylo?” Zvuk rozbíjejícího se skla ho vyvede z míry. Podívá se na zem kousek o sebe, kde leží střepy. Těžce polkne. Odkud to přiletělo? Podívá se nad sebe. Nic tam není. Vybral ulici, do které nevedou žádná okna. “Doporučuju ti vylízt ven. Ať spolu můžeme mluvit nějak důstojně,” řekne Eric klidným hlasem do tmy. Co to sakra má bejt? “Nikdo vás nesledoval hm?” Hodí naštvaný pohled na dva lupiče. Povzdechne a promne si obočí. “Padejte se tam podívat,” přikáže jim štěkavě, ukazujíc na černou uličku před nimi. “Vem si tohle!” hodí po jednom z nich pistoli. Druhou si nechá u sebe. Možná bych měl zdrhnout a nechat je v tom. Pomyslí si, když pozoruje muže, kteří se pomalými kroky blíží ke konci uličky. Nemůžu se ale spolehnout na to, že kdyby je dostali, tak mě neprásknou. Navíc, ať je sledoval kdokoliv, vypadá to, že je sám, oni jsou tři a mají pistole, nebude to problém. Je to jenom nějaký pošetilý pitomec. “Koukej vylízt! Nebo tě čeká středověk!” prohodí ještě výhružně do tmy uličky a na tváři se mu vytvoří posměšný úšklebek.
|
|
|
|
Post by Dan Crawley on Aug 16, 2018 11:41:14 GMT 1
Původně doufal, že jednoduše odjedou a on bude mít pokoj - i kdyby skončil švorc, alespoň by nemusel řešit, jak se odtud nepozorovaně dostat. Chyba lávky, ten hošánek by zřejmě v ráži a chtěl si hrát. Dan, dosud dřepící za kontejnerem, naslouchal přibližujícím se krokům jeho poskoků. Potřeboval vytipovat ten správný okamžik, takže se posunul co nejvíc do uličky. Hned jak se jeden z nich dostal do jeho zorného pole, vyskočil z úkrytu ven a zabodl japonský nůž co nejhlouběji do mužova stehna. Vykřikl, oháněje se sekáčkem v druhé ruce tak, aby mu vyrazil zbraň z rukou. Na závěr lupiči podtrhl nohy a povalil ho na zem. Viděl, jak se k němu ten druhý řítí s holýma rukama, takže se rychle natáhl pro pistoli a pohotově jí namířil proti němu.
"Přece se nechceš zase rvát?" Vydechl lehce a usmál se. Dan se sklonil k tomu na zemi a trhl rukojetí nože tak, aby ho to pořádně zabolelo. Otřel si krev o rukáv saka a kývl na ně. Stačilo jen naznačit a oba odpajdali se staženými ocasy pryč. Jelikož něco takového vůbec nepředvídal, musel jednat za chodu. Oba nože si zastrčil do kapsy a vykročil směrem k hošánkovi se zbraní před sebou.
Podíval se na něj - byl podstatně menší než Dan, v čemž hned shledal několik výhod, a vypadal tak upraveně, že se na post nějakého mafiána ani krapet nehodil. Celá ta situace připadala Danovi podivná, měl chuť vyjednávat, ale zároveň netušil, co od něj může čekat. Došel na tři metry od něj a kývl hlavou. "Pracuješ pro nějakej gang nebo si tu za sebe?"
|
|
|
|
Post by Eric Pearson on Aug 16, 2018 20:06:43 GMT 1
Eric pozoruje stíny tří postav, hlavou mu běhají myšlenky na útěk, ale zároveň mu něco říká, že by měl zůstat. Oni fakt odešli? Dělaj si ze mě prdel? Proklínal v duchu své muže, kteří zmizeli za rohem. Pochybuju, že ty tupce napadne to obejít a pomoc mi. Erica nezajímá, že je jeden z nich zraněný, proto ho jejich útěk ještě o to víc naštval. Teď celou tu situaci bude muset vyřešit sám. Automaticky zvedne ruku s pistolí a s kovovým zachrastěním ji odjistí, prst připravený na spoušti. Nebude ale střílet, tím si je jistý. “Ts, gangy jsou pro lidi, co rádi poslouchaj příkazy ze shora, to není nic pro mě,” povýšeným tónem odpoví a sjede muže pohledem od hlavy až k patě. Hned v něm pozná číšníka z té restaurace, i přes přítmí, které v uličce vládne. Podívá se mu upřeně do očí, pohledem plným záště. Muž je vyšší než Eric, proto svoji dominanci musí projevit ve svém pohledu. “Proč si hraješ na hrdinu? Chápu, že máš asi fakt smutnej život, ale chtít si ho až takhle zkracovat…” pronese klidným a tichým hlasem. Potřeboval by vytrhat obočí a jeho vlasy taky potřebují trochu lásky. Pomyslí si najednou. Občas mívá takové myšlenky, když vidí lidi s potenciálem, kteří se dostatečně nestarají o svůj zevnějšek. Nakloní hlavu na stranu a na chvíli se zamyslí. Copak s ním budu dělat? Před chvílí vyřadil z provozu dva jeho muže – pravda, byl to párek hloupých bezdomovců, ale i tak se s ním prát vážně nechce. Eric se nepere, ne pokud to není nezbytně nutné. Dnes má navíc svůj oblíbený oblek. “Ještě než se mě pokusíš začít vydírat, pořádně si rozmysli, jestli ti to za to stojí,” prohodí k němu. Od té doby, co přišel zlom v Ericově životě, ještě nezažil takhle mizernou situaci. V hlavě měl spoustu možností, jak z toho ven, ale všechny končí smrtí. Ve většině případů toho číšníka, ale viděl i možnost, že by z toho nemusel vyváznout. Nečekal jsem, že to dneska bude až taková sranda.
Jeho dnešní plán, na kterém pracoval celý týden, byl vlastně primárně pro jeho pobavení. Nepotřeboval peníze, ty na něj jeho klienti házeli nepřetržitě. To, co opravdu potřeboval, bylo vzrušení. Něco, co naruší ty dny, kdy necítí vůbec nic. Jediná emoce, kterou si uměl v životě vychutnat, bylo potěšení z cizího neštěstí. Výrazy na tvářích lidí, když se ocitnou v kritické situaci. Jak se ze silných mužů stávají ubrečená mimina. Ale ten, který stál před ním, vůbec nevypadal, jako že se každou chvíli rozbrečí, právě naopak, měl sebevědomý pohled. To Ericovi přišlo velmi zajímavé.
“Co po mě vlastně chceš? Jestli mě chceš zabít, budeš to muset udělat hned teď,” provokativně se na něj podívá svým hlubokým pohledem. Chce zkusit jeho psychiku. Jediná věc, která ho trápí, je případ, kdyby vystřelil. Eric totiž má jedno eso v rukávu. Když posíláte bezdomovce vyloupit luxusní restauraci, nechcete mít na krku jejich svědomí, kdyby náhodou někoho zastřelili. A popravdě on taky nechtěl při svém prvním divadélku nikoho připravit o život. Pro jeho plán bohatě stačilo dát jim pistole se slepými náboji a přikázat jim nestřílet. Kdyby se to zvrtlo a některý z nich vystřelil, jeho plán by byl sice v troskách a jeho muži ve vězení, ale i zisk byl součástí toho vzrušení. Teď momentálně ale řešil, co dělat s těmi noži v číšníkově kapse. Ty, na rozdíl od těch pistolí, by mu účes zničit mohly. Primární plán byl velmi jednoduchý, ale taky k čertu pitomý.
|
|
|
|
Post by Dan Crawley on Aug 16, 2018 20:31:10 GMT 1
Ptal se čistě pro jistotu - Dan si hned od začátku myslel, že tenhle hošan v gangu nebude. Ne snad že by mu v tom bránila jeho prácička, kterou se Dan raději nezabýval, spíš to odhadoval podle jeho vystupování. Jednal a mluvil povýšeně, ale dalo se těžko usuzovat, jestli je to jen nějaká maska nebo jeho pravá tvář. Danovi z toho bylo špatně, protože si připadal jako ve špatném akčním filmu. Kdyby chtěl ty peníze, už by střelil. Nepotřeboval by ho v tom případě zabít, jen dočasně odklidit z cesty a to s Danovou muškou nemusel být problém. Ale on místo toho stál, poslouchal jeho proslovy a nedělal nic. Možná by mu stačilo se jen porvat, ale on ne, on se musí dát do řeči s tímhle prostitutem.
„Vypadám snad, že si na něco hraju?“ Odpověděl s nuceným úsměvem na rtech. „Z nás dvou jsi to ty, kdo hraje velký divadlo jen proto, že mu zřejmě ruplo v bedně.“ Smysl celé konverzace se pomalu ztrácel spolu s Danovými silami, ale oni oba takhle jenom hráli o čas. Kdyby byli v animáku, kouřilo by se jim z hlav nebo tak něco.
Ten jeho pohled, jak ho fixoval očima, se tak trochu míjel účinkem, ale Danovi to nevadilo. Alespoň tak usoudil, že tenhle hošánek to hraje na psychiku, možná že v životě nedal ránu. Pokoušet se ho ale nehodlal, pořád měl v ruce bouchačku.
Zavrtěl hlavou. „Z tvojí smrti bych nic neměl. Stejně tak jako ty z mojí.“ Teď se pokusil hrát podle jeho pravidel, i když věděl, jak žalostně může selhat. „A rozhodně tě nemám v úmyslu jít udat. Co chci, je se představit a domluvit se o tom, co uděláme s tim batohem. Stejně jsi chtěl něco z toho dát těm dvěma, no ne? Myslím, že za svůj dnešní výkon si ty prachy zasloužím víc než oni.“
|
|
|
|
Post by Eric Pearson on Aug 18, 2018 16:59:25 GMT 1
On právě řekl, že mi ruplo v bedně? To je milý. Eric si nebyl jistý, jestli tu svojí teatrálnost už moc přehání, ale tak či tak ho to bavilo, takže si na zlýho gangstera bude ještě chviličku hrát. “Ale divadlo to bylo pěkný ne? Tomu chlapovi vedle mě se krásně klepaly kolena,” řekne s blaženým úsměvem. “Jenom škoda, že nikdo neomdlel,” zaběduje a konečně uvolní ruku s pistolí, která by stejně nic neudělala. Alespoň tím lehce uvolní tu napjatou atmosféru.
Trochu ho překvapí číšníkova další slova, nečekal, že má taky porouchaný morální kompas. “Nerad to říkám, ale vlastně máš pravdu,” odpoví po chvíli ticha. Znovu si ho pořádně prohlédne. Pořád si na něj neudělal pevný názor. Je tu šance, že ho opravdu nepůjde udat? Ericovi se vůbec nelíbilo, že by odsud musel odejít s pocitem nejistoty.
“Já jsem Marllow,” představí se Eric. Nemůže mu říct svoje pravé jméno, to by byla velká hloupost. “Dan Marllow,” dodá. Doufá, že ten číšník neslyšel, jak na něj předtím v té restauraci volal Martin, ale to považuje za velice nepravděpodobné.
Podívá se na černý batoh, který má pořád ještě v druhé ruce. Jistě dělá přece číšníka. Samozřejmě, že mu šlo celou dobu jenom o ty peníze. Musí uznat, že číšník riskoval kvůli těm pár tisícům možná trochu moc, ale na druhou stranu Eric, by na jeho místě udělal asi něco podobného, možná jenom s troškou méně krve a o dost víc elegantně.
“Plánoval jsem to stejně všechno dát těm chlapům. Nedělal jsem to kvůli penězům,” pokrčí rameny. “Takže si to klidně vem,” snaží se vypadat co nejvíc nezaujatě, ale uvnitř cítí, že ztrácí svůj image velkého bosse. To mu samozřejmě trochu zkazilo tu skvělou náladu, kterou měl ještě před pár minutami. “Nejdřív mi ale dej moji pistoli. Jo a taky ty suprový nožíky, co máš v kapse,” batoh a svou pistoli položí na kapotu auta, o které se až doposud opíral a nastaví prázdnou ruku. “A mám ještě jednu podmínku. Chci vědět, kde bydlíš. Víš, jen tak pro jistotu. Odvezu tě domů,” dodá a nepřirozeně se zazubí.
|
|
|
|
Post by Dan Crawley on Aug 19, 2018 8:08:17 GMT 1
Dan se ze začátku zdráhal věřit tomu, že by snad mohli najít společnou řeč. Jak se ale zdálo, tentokrát se mýlil, i když samozřejmě nepolevil a dál bedlivě sledoval jakýkoliv náznak podvodu. Zbraň ho v dlani příjemně chladila.
"Ty jsi vážně magor." Prohlásil trochu rozviklaně, jelikož ačkoliv on chtěl peníze, tenhle hošan si jen tak zinscenoval přepadení pro zábavu. To už Danovi nepřipadalo docela normální.
Přesto netoužil po tom, aby jeho dnešní úsilí přišlo vniveč. Při zaznění jeho jména sebou lehce trhl, ale toho si ani nemusel všimnout. Původně byl ochotný říct mu své pravé jméno, ale nyní zaváhal a raději na půl úst odvětil: "Luke Dogger, těší mě."
Že si tenhle Marllow neplánoval peníze nechat ho už nepřekvapilo - jeho pohnutky prohlédl už předtím. Rozhodně ale neočekával nabídku na celý zisk z té loupeže.
"Máš to mít," pokrčil Dan rameny, hodil pistoli před sebe a kopnutím jí vyslal k Marllowovi. Záměrně zakročil takovou silou, aby zbraň dojela téměř pod auto, takže se pro ní musel sehnout. Nedokázal tomu odolat. Pak vytáhl z kapsy dva kuchyňské nože a předal mu je osobně, čepelí napřed, aby proti němu nemohl hned vypadnout.
Pousmál se a čapnul po batohu: "Díky, ale protentokrát to zvládnu sám. Bydlím u skateparku, číslo 253. Klidně se stav." S těmi slovy, než ho stihl Marllow zadržet, si přehodil batoh přes rameno a odběhl uličkou. Sice se až za roh třásl obavou, jestli nezazní výstřel, ale na hlavní už přešel do klidné chůze a šťastně se zubil na celé kolo. Cestou kolem popelnic, kdy měl skatepark za zády, vytáhl z batohu pár hrstí bankovek, nacpal si je do kapes a zbytek zahrabal mezi smetí. Teprve potom se vydal přes město domů.
|
|
