Post by Felix Parker on Aug 9, 2018 21:33:29 GMT 1
(jakože might be sad, idk)
Jedním důvodem, proč Felix přišel do Black Hollow, bylo najít vraha svých rodičů. Ale slíbil svému strýčkovi, že se také pokusí žít normálním životem, aby nemrhal čas hledáním někoho, kdo už tam dávno nemusel být. Roky ubíhaly a Felix dal na radu svého strýce. Žít normálním životem, dokud to bylo možné.
První roky se snažil zjistit, kdo byl za vraždou jeho rodičů, ale bylo to těžší a těžší, jelikož jeho stopy vždy vedly ke slepému konci. Měl to asi očekávat, že se mu nepodaří vše najít hned po pár týdnech svého příchodu, ale pár týdnů se proměnilo v měsíce a ty se časem proměnily zas v roky.
A Felix zapomněl.
Nezapomněl na smrt svou rodičů, ale zapomněl na to, že hledal jejich vraha, protože se sám ocitl zaseknutý ve svém novém životě. Vzpomněl si na ně vždy kolem jejich výročí smrti, ale po zbytek roku potlačoval myšlenky spojené s nimi.
Dnes večer seděl u svého počítače a projížděl bezcílně sociální sítě, dlouho se smál na videích a nevěnoval moc pozornosti okolnímu světu, když mu na vrchu obrazovky vyskočila malá zpráva. Poznal, že to byl někdo z Draca, ale krom nějakého odkazu tam neviděl žádný jiný text. Nejdříve byl skeptický a myslel si, že to byla jedna z těch zpráv, ze které na vás něco vyskočí a šíleně vyleká, ale nakonec se rozhodl odkaz rozkliknout. Jeho obrazovka nejdříve byla jen černá, než si všiml složek. Snad tisíce různých složek s daty, které Felixovi nic neříkali.
Sjížděl kurzorem níže a pomalu mu docházelo, když otevřel pár z nich, že to byly nějaké záznamy. Mnoho záznamů, zdálo se, že ty záznamy vedly až skoro přes čtyřicet let zpátky. Z pročítání kratších reportů mu došlo, že to byly tajné záznamy o aktivitách Libry. Policejní nemohli být, toto byly jejich soukromé záznamy o všech činech, které udělali.
Myšlenka se objevila.
Bylo by to skoro nemožné, ale nemohl si pomoci a zkusit to. Sjel tak rychle dolů, dokud nebyl u správného roku a jen odpočítával měsíce, než byl ve správném měsíci. Z toho měsíce tam nebylo moc složek, ale jeho oči okamžitě našly ono jemu známé datum.
29. června 1993
Se strachem složku otevřel. V ní se nacházelo dalších pár podsložek, které měly všechny jiné názvy. Nejdříve složka pro každého z jeho rodičů. Park Young-mi, jeho matka, měla snad celý její život zdokumentovaný na tom místě. Od jejího dětství po moment, než potkala jeho otce. Bylo tam všechno, o jejich svatbě, o jejich vztahu a na úplném konci dokumentu Felix našel i sebe. Jméno, které už roky neslyšel. Park Chan-yeol. Doufal, že tam toho najde více, ale vše končilo posledním zápisem z června. A jediné slovo, které tam viděl, bylo: vinná.
U svého otce našel to samé, jeho jméno- Park Sung-jin a popis jeho života, dokud se nestal členem Libry. Všechny hrozné činy, které za svůj život udělal, rozhodnutí které pro ně musel udělat. Felix nemohl uvěřit, že právě četl o tom, jak jeho otec zavraždil někoho na Ciceriho rozkaz. A úplném dně zas to samé: vinný.
Pokračoval ve čtení, některé věci byly jen záznamy z jeho práce, ale poté tam byla jedna složka s nápisem ‘Rozsudek’, které se doposud Felix vyhýbal. Se zatajeným dechem ji otevřel a hned první, co viděl byly nahrávky. Našel na svém stole svá sluchátka, která si okamžitě nasadil a zapnul první nahrávku.
Nejdříve bylo ticho, Felix si myslel, že možná se nejednalo o nic, ale poté něco zaslechl a směrem k zařízení se přibližovaly hlasy, které on nepoznával.
“Už bylo rozhodnuto, jak se vyřeší případ Parkových?”
První hlas byl hrubý a nesympatický už jen z podtóniny, Felix ho ale neznal.
“Před pěti dny jsme se poradily s nejvyššími a rozhodli, že navrhovaný trest sedí k jejich případu. Billy se nabídl, že se o to postará, ale chci tam jít sám. Potřebuju slyšet, jaké výmluvy si Sungjin zas vymslí.”
To byl Cicero, mladší, ale byl to on. Ten hlas Felix už jednou slyšel.
“Už víš, co uděláš s tím dítětem?”
“Dám Sungjinovi na výběr, myslím, že oba víme, co si vybere. Přeci jen, chci aby si připadal, že měl alespoň trochu slovo v něčem, prevít jeden.”
A tady se nahrávka zastavila a bylo ticho. Felix ničemu nerozuměl, nerozuměl jaký čin provedli jeho rodiče, že si podle zvrhlých zákonů LIbry zasloužili zemřít, ale už teď v něm bublala krev. Libra, byla to zasraná Libra, která poslala jeho rodiče do hrobu. A pro co? Nemohl svou zvědavost ukojit, dokud nebude znát celou pravdu, proto zapl další nahrávku.
V místnosti bylo zas ticho, nebo možná bylo ticho venku? Felix slyšel slabé křiky malých dětí a smích někde daleko od toho místa, kde se teď majitel diktafonu (mohlo to být to?) právě nacházel.
Po pár vteřinách ticha, zaslechl hlas, který znal jen z videí, které mu dovolil jeho strýček sledovat, kdykoliv mu chyběli jeho rodiče. Byl to hlas jeho otce, vřelý a plný radosti, když přivítal Dona Ciceriho ve svém domově.
“Sungjine, je mi opravdu líto, že se musíme takto setkat. Za takových nepříjemných podmínek.”
“Co se děje? Za jakých podmínek?” “Znáš Toma? Ten, co vždycky na jakékoliv akci je posraný až za ušima a nic nechce dělat? Něco zajímavého mi před pár dny sdělil, když se prosil o to, abych ho nechal konečně jít.”
“Co ti řekl?” “Že jsi krysa, Sungjine.” “Neblbni, Tom ani pořádně neví, o čem sám mluví.” Smích.
“Vážně? To jsem si taky říkal, když mi to poprvé řekl. Takový loajální člověk jako ty, ty bys nás nezradil. Jenže já se podíval na záznamy policie, nikde ani zmínka. Ale zvláštní, že ve stanici pár kilometrů od našeho města, byl celý tým lidí, kteří s tebou pracovali.” “Cicero, to už- už je to dávno. Skončil jsem s tím.”
“Rád bych ti věřil Sungjine, ale ty víš, jak moc nesnáším lháře.” “Prosím, vezmi si jen mě a nech mou ženu a Channyho jít. Prosím, oni nic neví. Slibuju ti to.” “Tvoje slovo už nic neznamená, zvláště, když ho používáš k tomu, aby jsi mi znovu zas jen lhal. Youngmi v tom s tebou taky jela, co? Chtěla nás všechny udat a tobě to ani trochu nevadilo. Čekal si, než budeš propuštěn, a pak jsi chtěl zdrhnout za svým bratrem, nebo se snad mýlím?” “Věř mi, že jsme to nikdy nechtěli udělat. Ani bychom to neudělali.” “Tak proč byla před dvěma dny Youngmi na policejní stanici?” “Ona neví, co povídá. Nikdo by tomu všemu nevěřil.”
“Fakt bych ti rád věřil, ale prostě ne. Už dávno jsem zjistil, co za chlapa jsi a bylo by nebezpečné ti ještě někdy věřit, natož tě nechat dýchat.” “Fajn, vezmi si mě, ale vynechej z toho je. Prosím.”
“Hezky prosíš, fakt hezky, škoda, že ti to je k ničemu.” “Prosím, Chanyeolovi je jen pár měsíců, vždyť on ani neumí myslet. Nic neví, ty to víš.”
“Pravda, že nerad vraždím malé děti. Přijde mi to nelidské. Měl bych pro tebe nabídku. Můžeš si vybrat mezi životem své ženy nebo tvého syna.”
“Tohle mi nedělej.”
“Čas běží.”
“Prosím…”
“Tak kdo to bude? Přemýšlej nad tím, co by si vybrala Youngmi?”
“Jen já, zabij jenom mě.”
“To nemůžu, i ona ví. Mohl bych ji nechat naživu, je to tvá volba ale.”
“Dobře.”
“Dobře, co?”
“… Youngmi. Vybírám si ji, prosím, Chanyeol ještě má celý život před sebou.”
“Správná volba, Sungjine, jsem rád, že alespoň se na tomto shodneme.”
Přehrávka se vypnula. Felix seděl se slzami na tvářích a zíral na obrazovku před ním, na které byly fotografie, na které neměl žaludek se podívat. Odvrátil svou tvář a konečně vydechl, aniž by si uvědomit, že posledních pár zadržoval vlastní dech. Roztřeseně nabral kyslík do plic a zavřel laptop před sebou s takovou silou div ho nerozbil.
A poté přišel pláč, tak silný, že Felix cítil tu tíhu na své hrudi. Nemohl dýchat, před očima měl černo a jediné, co mohl bylo prostě brečet, řvát a to opakovat, dokud už v něm nic nezbylo. Nezbyly v něm žádné slzy, jeho hlas ho opustil a on seděl na chladné podlaze svého pokoje a díval se prázdnýma očima na svůj odraz.
Felix Parker, takhle žil celý svůj život. Věděl, že jeho rodiče byli zavražděni, ale pravda bolela. Bolela tak hrozně moc, že mu přišlo, že právě někdo vypálil díru do jeho hrudě. Záhada jeho života byla u konce. Našel svou odpověď, ale nepřipadal si spokojený. Svině Cicero chcípl ještě před tím, než ho mohl Felix potkat.
Nezabil by ho, byl lepší, než takoví lidé, ale chtěl se mu alespoň podívat do tváře a vědět, jaký muž zabil jeho rodiče. Kdo si myslel, že stál nad samotným životem a mohl rozhodnout, kdo si zasloužil a nezasloužil žít. Chtěl se podívat do jeho tváře a vidět to monstrum, kterým musel být.
Ale ani to nemohl.
Protože smrt si nakonec přišla i pro něj.
Park Chanyeol byl někdo, kdo nikdy neměl možnost žít. Celý život se schovával na druhém konci světa. Park Chanyeol zemřel ve stejný den s jeho rodiči a Felix ho možná konečně mohl také pohřbít.
Kým teď měl Felix Parker být? Co byl cíl jeho života, když už mu ani tohle nezbývalo? Mohl žít nadále ten svůj posraný život s vědomím, že nikdy nemohl nic udělat pro své rodiče? Alespoň jen říci Cicerovi, že nebyl zákon, že nemohl rozhodnout, komu vzít život, to by mu stačilo. Nechtěl pomstu, chtěl nějaký konec. Nechtěl už jen slepě následovat niť, která se vždy na konci přetrhla. Chtěl mít klid, ale připadal si, že už do konce svého života nic takového najít nemohl.
A tak Felix mohl udělat to jediné, co dělal vždy. Zapomenout.
Vzdát úctu poslední vzpomínce na Youngmi, Sungjina a Chanyeola Parkových, než se od nich navždy odvrátit.
Jedním důvodem, proč Felix přišel do Black Hollow, bylo najít vraha svých rodičů. Ale slíbil svému strýčkovi, že se také pokusí žít normálním životem, aby nemrhal čas hledáním někoho, kdo už tam dávno nemusel být. Roky ubíhaly a Felix dal na radu svého strýce. Žít normálním životem, dokud to bylo možné.
První roky se snažil zjistit, kdo byl za vraždou jeho rodičů, ale bylo to těžší a těžší, jelikož jeho stopy vždy vedly ke slepému konci. Měl to asi očekávat, že se mu nepodaří vše najít hned po pár týdnech svého příchodu, ale pár týdnů se proměnilo v měsíce a ty se časem proměnily zas v roky.
A Felix zapomněl.
Nezapomněl na smrt svou rodičů, ale zapomněl na to, že hledal jejich vraha, protože se sám ocitl zaseknutý ve svém novém životě. Vzpomněl si na ně vždy kolem jejich výročí smrti, ale po zbytek roku potlačoval myšlenky spojené s nimi.
Dnes večer seděl u svého počítače a projížděl bezcílně sociální sítě, dlouho se smál na videích a nevěnoval moc pozornosti okolnímu světu, když mu na vrchu obrazovky vyskočila malá zpráva. Poznal, že to byl někdo z Draca, ale krom nějakého odkazu tam neviděl žádný jiný text. Nejdříve byl skeptický a myslel si, že to byla jedna z těch zpráv, ze které na vás něco vyskočí a šíleně vyleká, ale nakonec se rozhodl odkaz rozkliknout. Jeho obrazovka nejdříve byla jen černá, než si všiml složek. Snad tisíce různých složek s daty, které Felixovi nic neříkali.
Sjížděl kurzorem níže a pomalu mu docházelo, když otevřel pár z nich, že to byly nějaké záznamy. Mnoho záznamů, zdálo se, že ty záznamy vedly až skoro přes čtyřicet let zpátky. Z pročítání kratších reportů mu došlo, že to byly tajné záznamy o aktivitách Libry. Policejní nemohli být, toto byly jejich soukromé záznamy o všech činech, které udělali.
Myšlenka se objevila.
Bylo by to skoro nemožné, ale nemohl si pomoci a zkusit to. Sjel tak rychle dolů, dokud nebyl u správného roku a jen odpočítával měsíce, než byl ve správném měsíci. Z toho měsíce tam nebylo moc složek, ale jeho oči okamžitě našly ono jemu známé datum.
29. června 1993
Se strachem složku otevřel. V ní se nacházelo dalších pár podsložek, které měly všechny jiné názvy. Nejdříve složka pro každého z jeho rodičů. Park Young-mi, jeho matka, měla snad celý její život zdokumentovaný na tom místě. Od jejího dětství po moment, než potkala jeho otce. Bylo tam všechno, o jejich svatbě, o jejich vztahu a na úplném konci dokumentu Felix našel i sebe. Jméno, které už roky neslyšel. Park Chan-yeol. Doufal, že tam toho najde více, ale vše končilo posledním zápisem z června. A jediné slovo, které tam viděl, bylo: vinná.
U svého otce našel to samé, jeho jméno- Park Sung-jin a popis jeho života, dokud se nestal členem Libry. Všechny hrozné činy, které za svůj život udělal, rozhodnutí které pro ně musel udělat. Felix nemohl uvěřit, že právě četl o tom, jak jeho otec zavraždil někoho na Ciceriho rozkaz. A úplném dně zas to samé: vinný.
Pokračoval ve čtení, některé věci byly jen záznamy z jeho práce, ale poté tam byla jedna složka s nápisem ‘Rozsudek’, které se doposud Felix vyhýbal. Se zatajeným dechem ji otevřel a hned první, co viděl byly nahrávky. Našel na svém stole svá sluchátka, která si okamžitě nasadil a zapnul první nahrávku.
Nejdříve bylo ticho, Felix si myslel, že možná se nejednalo o nic, ale poté něco zaslechl a směrem k zařízení se přibližovaly hlasy, které on nepoznával.
“Už bylo rozhodnuto, jak se vyřeší případ Parkových?”
První hlas byl hrubý a nesympatický už jen z podtóniny, Felix ho ale neznal.
“Před pěti dny jsme se poradily s nejvyššími a rozhodli, že navrhovaný trest sedí k jejich případu. Billy se nabídl, že se o to postará, ale chci tam jít sám. Potřebuju slyšet, jaké výmluvy si Sungjin zas vymslí.”
To byl Cicero, mladší, ale byl to on. Ten hlas Felix už jednou slyšel.
“Už víš, co uděláš s tím dítětem?”
“Dám Sungjinovi na výběr, myslím, že oba víme, co si vybere. Přeci jen, chci aby si připadal, že měl alespoň trochu slovo v něčem, prevít jeden.”
A tady se nahrávka zastavila a bylo ticho. Felix ničemu nerozuměl, nerozuměl jaký čin provedli jeho rodiče, že si podle zvrhlých zákonů LIbry zasloužili zemřít, ale už teď v něm bublala krev. Libra, byla to zasraná Libra, která poslala jeho rodiče do hrobu. A pro co? Nemohl svou zvědavost ukojit, dokud nebude znát celou pravdu, proto zapl další nahrávku.
V místnosti bylo zas ticho, nebo možná bylo ticho venku? Felix slyšel slabé křiky malých dětí a smích někde daleko od toho místa, kde se teď majitel diktafonu (mohlo to být to?) právě nacházel.
Po pár vteřinách ticha, zaslechl hlas, který znal jen z videí, které mu dovolil jeho strýček sledovat, kdykoliv mu chyběli jeho rodiče. Byl to hlas jeho otce, vřelý a plný radosti, když přivítal Dona Ciceriho ve svém domově.
“Sungjine, je mi opravdu líto, že se musíme takto setkat. Za takových nepříjemných podmínek.”
“Co se děje? Za jakých podmínek?” “Znáš Toma? Ten, co vždycky na jakékoliv akci je posraný až za ušima a nic nechce dělat? Něco zajímavého mi před pár dny sdělil, když se prosil o to, abych ho nechal konečně jít.”
“Co ti řekl?” “Že jsi krysa, Sungjine.” “Neblbni, Tom ani pořádně neví, o čem sám mluví.” Smích.
“Vážně? To jsem si taky říkal, když mi to poprvé řekl. Takový loajální člověk jako ty, ty bys nás nezradil. Jenže já se podíval na záznamy policie, nikde ani zmínka. Ale zvláštní, že ve stanici pár kilometrů od našeho města, byl celý tým lidí, kteří s tebou pracovali.” “Cicero, to už- už je to dávno. Skončil jsem s tím.”
“Rád bych ti věřil Sungjine, ale ty víš, jak moc nesnáším lháře.” “Prosím, vezmi si jen mě a nech mou ženu a Channyho jít. Prosím, oni nic neví. Slibuju ti to.” “Tvoje slovo už nic neznamená, zvláště, když ho používáš k tomu, aby jsi mi znovu zas jen lhal. Youngmi v tom s tebou taky jela, co? Chtěla nás všechny udat a tobě to ani trochu nevadilo. Čekal si, než budeš propuštěn, a pak jsi chtěl zdrhnout za svým bratrem, nebo se snad mýlím?” “Věř mi, že jsme to nikdy nechtěli udělat. Ani bychom to neudělali.” “Tak proč byla před dvěma dny Youngmi na policejní stanici?” “Ona neví, co povídá. Nikdo by tomu všemu nevěřil.”
“Fakt bych ti rád věřil, ale prostě ne. Už dávno jsem zjistil, co za chlapa jsi a bylo by nebezpečné ti ještě někdy věřit, natož tě nechat dýchat.” “Fajn, vezmi si mě, ale vynechej z toho je. Prosím.”
“Hezky prosíš, fakt hezky, škoda, že ti to je k ničemu.” “Prosím, Chanyeolovi je jen pár měsíců, vždyť on ani neumí myslet. Nic neví, ty to víš.”
“Pravda, že nerad vraždím malé děti. Přijde mi to nelidské. Měl bych pro tebe nabídku. Můžeš si vybrat mezi životem své ženy nebo tvého syna.”
“Tohle mi nedělej.”
“Čas běží.”
“Prosím…”
“Tak kdo to bude? Přemýšlej nad tím, co by si vybrala Youngmi?”
“Jen já, zabij jenom mě.”
“To nemůžu, i ona ví. Mohl bych ji nechat naživu, je to tvá volba ale.”
“Dobře.”
“Dobře, co?”
“… Youngmi. Vybírám si ji, prosím, Chanyeol ještě má celý život před sebou.”
“Správná volba, Sungjine, jsem rád, že alespoň se na tomto shodneme.”
Přehrávka se vypnula. Felix seděl se slzami na tvářích a zíral na obrazovku před ním, na které byly fotografie, na které neměl žaludek se podívat. Odvrátil svou tvář a konečně vydechl, aniž by si uvědomit, že posledních pár zadržoval vlastní dech. Roztřeseně nabral kyslík do plic a zavřel laptop před sebou s takovou silou div ho nerozbil.
A poté přišel pláč, tak silný, že Felix cítil tu tíhu na své hrudi. Nemohl dýchat, před očima měl černo a jediné, co mohl bylo prostě brečet, řvát a to opakovat, dokud už v něm nic nezbylo. Nezbyly v něm žádné slzy, jeho hlas ho opustil a on seděl na chladné podlaze svého pokoje a díval se prázdnýma očima na svůj odraz.
Felix Parker, takhle žil celý svůj život. Věděl, že jeho rodiče byli zavražděni, ale pravda bolela. Bolela tak hrozně moc, že mu přišlo, že právě někdo vypálil díru do jeho hrudě. Záhada jeho života byla u konce. Našel svou odpověď, ale nepřipadal si spokojený. Svině Cicero chcípl ještě před tím, než ho mohl Felix potkat.
Nezabil by ho, byl lepší, než takoví lidé, ale chtěl se mu alespoň podívat do tváře a vědět, jaký muž zabil jeho rodiče. Kdo si myslel, že stál nad samotným životem a mohl rozhodnout, kdo si zasloužil a nezasloužil žít. Chtěl se podívat do jeho tváře a vidět to monstrum, kterým musel být.
Ale ani to nemohl.
Protože smrt si nakonec přišla i pro něj.
Park Chanyeol byl někdo, kdo nikdy neměl možnost žít. Celý život se schovával na druhém konci světa. Park Chanyeol zemřel ve stejný den s jeho rodiči a Felix ho možná konečně mohl také pohřbít.
Kým teď měl Felix Parker být? Co byl cíl jeho života, když už mu ani tohle nezbývalo? Mohl žít nadále ten svůj posraný život s vědomím, že nikdy nemohl nic udělat pro své rodiče? Alespoň jen říci Cicerovi, že nebyl zákon, že nemohl rozhodnout, komu vzít život, to by mu stačilo. Nechtěl pomstu, chtěl nějaký konec. Nechtěl už jen slepě následovat niť, která se vždy na konci přetrhla. Chtěl mít klid, ale připadal si, že už do konce svého života nic takového najít nemohl.
A tak Felix mohl udělat to jediné, co dělal vždy. Zapomenout.
Vzdát úctu poslední vzpomínce na Youngmi, Sungjina a Chanyeola Parkových, než se od nich navždy odvrátit.