Vila Hoseoka

Nemělo cenu řešit každou laskavost, kterou po někoho udělal, dost možná by mu dlužil každý druhý člověk, kterého by náhodně potkal. Bylo skoro normální pro Felixe lidem pomoci, když se zdálo, že je potřeba, proto si na to zvykl a nikdy po nikom za to ani nechtěl. Bral svou dobrotu srdce jako jednu z jeho dobrých stránek, místo toho, aby se snažil nějak zvýhodnit svůj život tím. Proto ta myšlenka i rychle zmizela z jeho mysli. Byl zvyklý na to, že jezdil autem sám a neměl nikoho, kdo by k němu nijak promlouval. Pokud už byl sám, hrála mu jen tiše hudba, nebo žádná. Bylo to hodně odlišné od toho, jak když byl ještě náctiletý a jezdil s hudbou tak hlasitou, že tím otravoval všechny na kilometry daleko. Teď po hodně dlouhé době nebyl v autě sám. Její otázka nebyla nic atypického, ani ho to nijak neurazilo, koho by to urazilo, že ano? Ale prostě jen obvykle neříkal lidem, jak dlouho v Black Hollow žil, nebo spíše si ostatní prostě mysleli, že tu třeba už byl narození. "Ah ano, to bylo snad jediný město, co jsem si pamatoval a jako malej jsem říkal spolužákům, že jsem se přestěhoval odtamtud, než odsud." Nad tou vzpomínkou se s chutí zasmál. Jeho spolužáci mu toho hodně věřili, ačkoliv on opravdu ani nevkročil za svůj život do Korei ani jednou. Chtěl tam někdy jet, ale nějak se to vše trochu pokazilo, když zjistil o tomto místě a jeho významu k jeho životu. Felix byl zvyklý na obrovské domy, tohle bylo ještě poměrně malé v porovnání se zámkem, ve kterém žil Taehyung a Felix se v něm neustále ztrácel, když k němu někdy šel domů. Stejně ho ale taková místa ohromovala, protože on byl zvyklý jen na malý dům z jeho dětství a teď velmi skromný byt, který ani vlastně nepatřil jemu. "Já bych si klidně i zvykl," poznamenal stále ohromně a trochu tišeji pro sebe. Asi to nebylo každému příjemné bydlet v něčem takovém, ale pokud si někdo může tohle dovolit, musí mít docela i pěkný život, co se týkalo peněz. Felix nebyl zrovna nějak money-hungry, ale bral to tak, že se vždy něco navrch hodilo. On teď měl za cíl si našetřit, aby mohl předělat okna ve svém bytě, když už asi po měsících škemrání, mu to majitel budovy konečně dovolil. Každý měl holt trochu jiné starosti. Byl rád, že nakonec ona sama něco řekla, protože netušil, co by jí opravdu řekl. 'Ok, tak můžeš jít?' To se mu zdálo trochu divné. "Nemáš zač a opravdu to nemuší řešit." Pokroutil hlavou. Myslel to vážně s tím, že z toho měl jen dobrý pocit a ona si s tím nemusela lámat hlavu, ale zdálo se, že byla tvrdohlavější, než si myslel. Sledoval jen, jak se rozběhla v dešti k bráně a trochu nad tím celým pootočil hlavu na stranu, jakoby se snažil pochopit, co ona teď právě podnikala. Tak nějak dokázal spozrovat, kdy přesně jí došlo, že venku ještě pořád šíleně lilo, ale už bylo pozdě. Lhal by, kdyby ho nepobavilo ji takhle sledovat, když něco vykřikovala a někdo by si řekl, že vypadá trochu jako bláznivý člověk. Jeho zrak ji následoval, až dokud nebyl zas v autě s ním a nemohl pomoci tomu úšklebku, který teď zdobil jeho rty. "Neřekl bych blbá, ale asi máš často hlavu v oblacích, pokud jsi zapomněla, že pořád pršelo." Pobaveně jí odvětil a podíval se zas před sebe, když popojel těch pár metrů na místo, které mu ona ukázala. Pochopil, že chtěla nejspíše vylézt z auta někam na sucho, ale to už bylo zbytečné po tom malém fiasku. Znovu zaslechl její hlas a stočil k ní tvář, přičemž si prohlížel její tvář, když k němu promlouvala. Jeho první reakce byla trochu svraštit obočí, protože nechápal hned několik věcí. Proč by mu měla platit? Jak věděla, že by to stejně odmítl? A sushi? Každopádně na jejjí náhlou otázku přikývl s krátkým "ano." Pohledem přejel na palubní desku a trochu našpulil rty, snažil se vypadat zamyšleně. Nějak ale už tušil, že stejně neměl moc na výběr. "Jestli teda tak moc vypadám hladově." Zasmál se tomu. Měl na své směně asi tři dorty, které dnes měly projít, ale sushi byla věc, kterou by ani neodmítl, pokud za něj nemusel platit. Vytáhl tedy klíčky ze zapalování a mezi nimi se rozlehlo teď úplné ticho, pokud člověk ignoroval zvuk deště, který je obklopoval. Už ho přesvědčila, ale musel se usmát, když se o to dál pokoušela, jako kdyby ji měl vykoupnout z auta a odjet přímo teď hned. Mohlo tohle celé taky být nějaký její mistrovský plán, při kterém Felix konečně dojde ke konci svého života, ale to bylo tak pravděpodobné jako, že Black Hollow někdy bude bez gangů. Takže to prostě nehrotil a znovu přikývl. "Doufám, že alespoň dobrý kávovar, jsem hodně vybíravý ohledně své kávy." Trochu zavtipkoval, i když to nebylo daleko od pravdy a vyšel ze svého auta konečně zpět na čerstvý vzduch. Ještě si vzal svou peněženku a strčil do zadní kapsy džín, než se trochu protáhl a otočil směrem ke vchodu jejího domu. Nebylo zrovna nejtepleji, tak jen doufal, že brzy ona najde své klíče a pustí ho dovnitř, protože už teď mu chyběl hřejivý vnitřek jeho auta.

Přišlo mu zajímavé, jak nadšená byla z toho, že přijal její nabídku, ale bral to pozitivně. Navíc nikomu snad ještě neuškodilo si k někomu dojít na sushi, pokud člověk nebyl alergický na ryby a rýži, pak by hádal, že to by někomu dokázalo zkazit den. "Delonghi," nejdříve ten název vyslovil, aby možná zjistil, jestli mu to něco nepřipomíná, a pak jako by se mu rozsvítilo a hned začal přikyvovat. "Ten by ušel, záleží asi na modelu." Pokrčil nonšalantně rameny a dovolil si tedy vejít do jejího domu, u kterého pořád nemohl uvěřit, že patřil jí. Nemyslel to zle, jen v něm prostě přetrávávalo překvapení. On sám byl zvyklý na obří Mastrana mašinu, která byla prvních pár let jeho největší noční můrou, jelikož skoro denně se popálil, ale s praxí a zvýšeným stupněm opatrnosti už se Felix popálil tak jednou za měsíc. Také si ze slušnosti vyzul boty, pokud to udělala i ona, cítil by se divně, kdyby si tam jen prostě vešel ve svých špinavých botách. U sebe doma to dělal také, tak proč by to neudělal tady. Vnitřek jejího domu přinášel přívětivé teplo a on si spokojeně oddechl. Ještě před hodinou si myslel, že touhle dobou bude zahrabaný ve svých přikrývkách a těšit se z těch pár volných hodin, které mu ze dne zbývaly. Prohlížel si vnitřek velmi pozorně, všechno tak hezky zapadalo a bylo vidět, že to nebylo, jako když si on kupoval nábytek jen, aby nějaký měl. Přesto to mělo trochu takový vzdálený pocit, jako kdyby to nebylo pořádně zabydlené a on raději svůj uspořádanej nepořádek, než se cítit nesvůj ve vlastním domovu. "Jasně, chápu." Podíval se jejím směrem znovu, teď když si získala svými slovy jeho pozornost a následně vyhledal pohledem zmíněný bar se stoličkami. Pomalu k nim přešel a pořád se kolem sebe zaujatě rozhlížel, nakonec se ale i usadil na instruktované místo a trochu se protáhl znovu. Upřímně ani nevěděl, co by měl dělat mezitím, co JaeLyn někde běhala po jejich baráku, tak si vytáhl ze své kapsy telefon a začal bezcílně projíždět Twitterem. Byl poměrně zabraný do nějaké zajímavé výměny názorů, když zas zaslechl její hlas a zvedl svůj pohled od telefonu na ní. Alespoň už vypadala, že nebyla na kost promočená a promrzlá, proto se pousmál. "Neomlouvej se, nenutil bych tě tu se mnou sedět v promočeném oblečení." Řekl jí, když si zas zandaval svůj telefon do kapsy džín. Pořád ji následoval pohledem a pocítil, že možná i opravdu hlad měl. Skoro celý den jedl jen samé sladké věci, které ho ale nikdy pořádně nezasytily. "Ty jo, to je ale servis, že bych tohle začal dělat častěji? Možná bych měl řídit pro Uber a brát místo peněz jídlo." Zasmál se nad tou představou, než si vzal hůlky do rukou, dřív jako malý s nimi vůbec neuměl, ale po náporu jeho strýčka, se to nakonec i naučil. "Ne, to je dobrý, pálivý není moc moje parketa." Felix byl určitě jedním z nejméně korejských lidí, protože pořádně nebyl ani blízko k tomu stereotypu. Většine jeho přátel, co také měli azijské geny, nedělalo problém skoro spolknout celou papričku, zatímco on byl ten, který zrudl jen po jednom soustu. "Jako že bychom si teď vyměnili role?" Znovu na ní koukl, mezitím, co už bral kousek do pusy a spokojeně chroupal. "Ale ne, jsem v pořádku, děkuju. Nechci tě nijak zatěžovat s tím." Řekl jakmile spolkl a podíval se kolem její kuchyně, dokud nezahlédl onen zmíněný kávovar. "Zahřeju se víc, pokud mi dovolíš si potom udělat to kafe." Ukázal na kávovar, než se zas vrátil k jídlu před ním. Bylo to skvělé, sushi mu vždycky chutnalo, ale domácí neměl už několik let rozhodně. "Nakonec jsem rád, že jsem nebyl tak zdvořilý, abych odmítl i to sushi, je fakt dobrý." Poznamenal, když se na ní zas podíval a široce se usmál.

Ani ho nenapadlo se zabývat tím, zda-li by uměli ti lidé vařit, či ne. Při nejhorším by se s nimi mohl stavit v drive-thru a oni by mu koupili, na co by zrovna měl chuť. Felix na takové věci doma byl zvyklý skoro pořád, že někdy prostě jel s Uberem a zastavil se s ním v nějakém fast foodu, protože měl hlad. Ale k tomu obvykle něco koupil i tomu řidiči, nebylo by mu příjemné jíst samotný v jeho autě. "Stačí i něco koupeného," pronesl tedy, když si to už celé ve své hlavě naplánoval a promyslel, byla to docela solidní myšlenka, kterou by nebylo nejhorší uskutečnit. "Hm, to by asi neskončilo dobře, ale zas miluju nachos a dokážu určité věci obětovat." Poznamenal důležitě, smích se mu vydral z hrdla při pohledu na ní a její předvení celé té situace. Asi úplně někde zapomněl své slušné vychování, protože se do jídla pustil bez toho, aniž by popřál dobrou chuť. Muselo to tedy být tím, že měl hlad, ačkoliv si ještě před pár chvílemi myslel, že tomu tak ani nebyla. Zamumlal tedy ta dvě slova nazpět trochu ztrapněně a doufal, že se raději bude chtít jen věnovat jídlu, aby on tohle mohl nějak přejít a už na to nemyslet. Jeho strýc by nebyl hrdý, to bylo jisté. Vždy ho vychovával, aby byl milý, aby se k lidem choval s respektem a nikdy nezapomněl na dobré vychování. Jídlo to bylo dobré, akorát on není takovým gurmánem, aby ho ocenil více, nebo aby poznal kvalitu masa či rýže. Jemu všechna rýže chutnala stejně. Bylo vůbec možné, aby rýže chutnala jinak? "Ha, aspoň nejsem jediný." Neupřesnil, co podle toho myslel, někdy zapomínal, že ostatní nemohli slyšet, nebo vědět, co si právě v ten moment myslel. Kompliment o jeho technice s hůlkami ho akorát trochu rozesmál, asi bylo typické, že Američané neuměli nic, než jen jíst příborem a nekořenit svá jídla. "Cokoliv, co umím takhle spojené s naší kulturou, je díky strýčkovi. Chtěl alespoň nějaké kousky zachovat, ale věř mi, že mi to ne vždy takhle šlo." Vlastně byl skoro ztracený případ, dokud jeho strýc neschoval všechny ostatní příbory na celý měsíc a nedonutil Felixe jíst hůlkami. Nikdy to bylo bolestivé, protože jen na ně napichoval kusy masa, za což vždy dostal lehký pohlavek přes hlavu. Znovu se uchechtl, když překvapeně promluvila a jen přikývl, ale svůj pohled držel na talíři, ze kterého nebezpečnou rychlostí mizela jeho nejspíše večeře. Zvedl k ní zrak a poté přenesl svůj pohled na kávovar, který už rozhodně ve svém životě viděl, ale nijak ho neoperoval. U nich byla většina dělaná ručně. "Možná." Řekl nejdříve, pak se mu prolomil na tváři jen malý náznak úsměvu. "Skoro už dva roky pracuju jako barista. Divil jsem se, že sis to nespojila už předtím podle toho, jak všechno kolem mě smrdí jako káva." Strefila se, přesně to byla Felixova jediná práce, která mu vydržela. Asi to nebylo ani nic moc mužného, ale jemu to bylo úplně u určitého místa. Možná to bylo stereotypní, že pracoval dokonce i ve Starbucks, ale ta práce mu toho přinášela více, než někteří tipovali. Chodil díky tomu na přednášky o různých druzích kávových bobulí, k tomu se učil kulturu každé nové kávy, kterou prodávali a celkově to bylo příjemné prostředí. A nikdo by si o něm pak nemyslel, že mimo to je takový chytač lidí. Felix měl občas podobné reakce, až na to, že jemu se někdy spíše zbarvily do červena špičky jeho uší, bylo to zvláštní, ale lidé obvykle, pokud byli všímaví, mohli poznat, že se něco změnilo v jeho pocitech. (Netuším, tohle je legit přeložený z aj jenom.) Nemohl neříci, že podle něj nebylo někdy pěkné se podívat na zbarvené tváře, pokud zdrojem bylo něco takového jako kompliment. Lidské tělo umělo být opravdu zajímavé někdy. Skoro ve stejnou chvíli dojedl i on svou porci a ještě jednou tiše poděkoval, když sledoval její kroky po kuchyni. Docela ho to bavilo sledovat. Sice vybrala úplně nevhodný hrnek, ale něvěděl, jak jejich kávovar fungoval. "Možná by bylo nejlepší, kdyby ty sis sedla a nechala mě to udělat. Za to, že jsi mi nabídla tak dobré jídlo." Nenápadně naznačil, když se ona kolem toho zmateně točila. Ještě chvíli seděl na stoličce, studoval očima rozložení jejich kuchyně, než se odstrčil a vyskočil na nohy. Nejdříve si prohlédl kávovar, který byl položený na lince a podíval se na různá nastavení, která se mu ukazovala. Vytáhl dva normální hrnky a našel tam i malou konvičku, kterou rozhodně je přichystaný použít. "Můžu?" Zeptal se, když tak nějak celkově ukázal na celou kuchyň před něj. Chtěl jen najít kávu a mléko. Ani moc nečekal na její svolení, než už hledal nějakou nádobu s kávou. Poštěstilo se mu a našel z poloviny vypotřebované kafe, které přímo vonělo penězmi. Poměrně mrštnými pohyby stejně tak vytáhl i jeden malý hrnek na espresso a skoro vše si před sebe postavil. Byl jak kdyby zas stál ve své práci, úplně ztracený v procesu, který tak často denně opakoval. Chybělo už mu jen mléko, ale z toho úhlu v jakém stál, neviděl lednici po jeho pravé straně. Zmateně se otočil nejdříve doleva, než udělal úplnou otočku a jeho oči konečně padly na kuchyňský spotřebič, který hledal. Vytáhl z ní mléko a zas se přesenul ke kávovaru. Vše si důkladně připravil, stlačil kávu do páky, otřel trubičky a postavil espresso hrnek na zvýrazněné místo. Kávovar začal pracovat a známě se rozlehl hlasitější zvuk po místnosti. Už si jen ohřál mléko a napěnil, než vylil obsah menšího hrnku do většího a soustředeně do hrnku naléval ohřáté mléko, aby zajistil, že to bylo perfektní. Vzdálil se od svého konečného výtvoru a podíval se na malý list, který na povrchu pěny vytvořil a opatrně hrnek postavil před JaeLyn. "Tadá." Usmál se a položil si ruce na své boky, odvedl poměrne dobrou práci. Pro sebe samotného to celé zopakoval, ale už si nedal tolik záležet na vzhledu. "Máte fakt kvalitní kávu, kávovar, všechno. Pro hodně mých kolegů by tohle byl sen mít doma." Pousmál se, když se opřel o její kuchyňksou linku a přiložil hrnek ke svým rtům.

On nikomu nezatajoval své dětství, ani ten fakt, že vyrůstal bez svých rodičů, avšak přeci jen skoro nikdo nevěděl, že jeho rodiče byli zavražděni v tomto městě. Takže vše spadlo na jeho strýce. Byl mu vděčný, že se o něj postaral, protože ho tady mohl nechat v nějakém sirotčinci, ale to on neudělal a díky tomu Felix věděl, že jeho rodina měla mezi sebou dobré vztahy. Přikývl na její slova, ale uhl pohledem už ze zvyku. Kdykoliv se mu někdo díval do očí, obává se, že se dívají na jeho pravé oko. Nechtěl být neslušný, nikdy by záměrně nebyl k někomu, kdo se k němu choval tak mile, ale tohle už byl naučený zvyk. "Když jsme probírali v historii Koreu, bylo to asi největší trapas mého života, protože jsem toho ani tolik nevěděl, jelikož jsem vždycky usnul, když mi o tom strýček vyprávěl. Takže možná... nejsem prostě asi nejvíce vzdělaný." To platilo, co se týkalo historie, ale nějaké zvyky znal, rozhodně znal svátky a všechno podobné, tomu on rozuměl dokonale, ale jeho neznalost jazyka se prokázala býti velkou nevýhodou. Už jen při pohovoru si z pohledu na něj, vyvodili, že by měl znát nejméně tak tři jazyky, přitom Felix ovládal jen dva. A korejština to rozhodně nebyla. Její nadšení mu připomnělo, jak moc se těšil i on na svou práci před dvěma lety, když ji teprve začínal. Plný naděje, že to bude poklidná brigáda na pár měsíců, než se z toho stalo jeho zvláštní přínos peněz na jeho živobytí. "Není to špatná práce, pokud máš ráda kávu a lidi. Protože toho tam je hodně a občasné spáleniny na rukou." Pozvedl svou pravou ruku a poukázal na náplast, kterou měl kolem svého palce. Sklonil hlavu s úsměvem a několikrát jí zakroutil, hezká vůně je káva? Slyšel už pochvaly na kolínskou, kterou používal, ale některé lidi káva přímo iritovala. Když se pustil do práce, byl jak ve svém živlu. Možná existovaly jen dvě věci, které mu šly. Příprava kávy a praní se s lidmi? Pořád nebyl hrdý na to, že zrovna tyhle dvě věci v jeho životě ho živily, ale v tomhle městě měl skoro nejblíže k dalšímu normálnímu občanovi. Možná časem využije svého volného času, pokud nějaký najde a pokusí se zajistit si nějakou opravdovou práci, ale pokud prozatím jeho cíl bylo pomocí mafie najít vraha svých rodičů, nemělo cenu se snažit zapadnout mezi vlnu těch 'normálních.' Z její reakce se pousmál, alespoň jí to nějak potěšilo. V práci tolik neprocvičovali latté art, protože ho stejně vždy jen zakryli víkem, ale Felix někdy jen z nudy doma dělal několik hrnků kávy, aby se mohl zlepšit. "Ah, děkuju, připadám si někdy skoro jak nějakej přístroj, obvykle v práci vše jde rychleji a prakticky se nezastavíš." Podotkl, trochu ztracen ve svých vlastních myšlenkách. "Tvůj bratr," odmlčel se, než znovu promluvil velmi zvídavě: "tohle všechno," poukázal kolem nich, "je jeho práce? Asi musí docela vydělávat, nebylo by špatné, kdyby mě to třeba taky naučil." Byla to taková casual konverzace, on si myslel, že jejímu bratrovi možná bylo skoro o deset let více, pokud žili v takovémto domě a on byl nějakým velmi významným bussiness manem. Nebo taky součástí mafie. Tak to tady chodilo, buď jsi dělal špinavou práci dobře a měl peněz spoustu, nebo to musel být někdo, kdo byl ochotný s takovými lidmi pracovat. V Black Hollow byla stejně většina věcí přes mafii, ale byly i výjimky. Třeba právě to byl její bratr. "Za to asi můžeš děkovat jen právě bráchovi, nebo komukoliv, kdo takovou kupoval." Byla pravda, že možná ten nápoj on připravil, ale hlavní byly ingredience, ačkoliv se trochu počítala do toho jeho schopnost správně kafe připravit, rozhodně nebyl zodpovědný za to, že to byla kvalitně pražená káva. On si vychutnával té své, možná dost dlouho se mu nepodaří něco takového pít, proto si dával načas. Hrnek v jeho ruce ho příjemně hřál a on si na něj přiložil si svou druhou ruku, přičemž spokojeně vydechl. Zahleděl se na něco neurčitého za JaeLyn a nechal svou mysl dělat si své. Její otázka ho zas stáhla zpátky k ní a on se podíval na její tvář, kterou ještě teprve poznával. "Nesměj se, ale i když zním jak nějaký guru, pracuju jenom ve Starbucks." Při zmínce své práce, chytl hrnek jen do své pravé ruky a začal levou hrabat ve své kapse, než se mu podařilo vytáhnout malou černou jmenovku, kde bylo bílým fixem napsané jeho jméno a vedle něj malá květinka, kterou nakreslila jedna z dalších baristek, se kterou měl poměrně pozitivní vztah. Sám natočil hlavu tak, aby se podíval na jmenovku, která se v jeho rukou zdála malá a pozvedl koutky úst. "Ty pracuješ?" Náhodně se zeptal, aby se nebavili jen o něm. Dokud měl čas, možná by nebylo nejhorší zjistit i něco málo o ní. Věděl, že mu brzy přijde zpráva o dnešní zakázce, kterou připravoval už dva týdny, ale chtěl si vychutnat této jednoduchosti.

Ze všech různých zranění, které on za svůj život prožil, kterých opravdu nebylo málo, ho spáleniny iritovaly nejvíce. Vyvrknutý kotník na celé tři týdny při jeho službě v armádě byl opruz, ale pořád se to nevyrovnalo přelepování náplastí, neustálému štípavému pocitu a prostě celému tomu procesu. Ještě k tomu, že se mu vždy zahojil jeden prst a za pár dní už to měl znovu na dalším. Její reakce byla asi taková jako jeho, když se dnes popálil o jednu z trubek. Kdyby jen viděla zbytek jeho těla třeba po úspěšném pracovním dni (tím je myslena jeho druhá, trochu fyzicky náročnější práce), nejspíše by byla ještě více překvapená. Za tu krátkou chvíli, kterou s touto energetickou dívkou strávil, dokázal už sám vydedukovat, že byla více než jen komunikativní. Nebylo by pro ní problémem si zvyknout na takové místo, jestli by se takto dokázala chovat i v práci. "Mohla bys to zkusit, kdybys chtěla. Určitě někde nabírají, kdybys šla k nám, možná bych se i za tebe přimluvil." Poslední část věty řekl v jakémsi hravém tónu. Sice ji natolik neznal, ale věděl, že by jí to určitě šlo. I když tato práce lákala jen studenty, kteří potřebovali přivydělat, ale nechtěli se učit až moc velkému množství věcem. A Felixe. Felixe lákala, protože být osobním trenérem v posilovně ho přestalo bavit, když po něm chtěl, aby je naučil spíše víc násilným věcem, než aby jim pomohl k jejich vysněné váze. Konverzace o jejím bratrovi byla slovy samotnými pozitivní, ale Felix byl schopný detekovat i něco dalšího v jejím hlase a ve tváři. "Musíš na něj být hrdá," zkusil říci a doufal, že jí tím nijak neurazí. Nebylo nic špatného na tom, že to byl její bratr, kdo se o ně staral. On byl rád, že se vůbec dokázal postarat o sebe, protože měl tendenci někdy prostě jen ležet na posteli a ignorovat svět. Byl líný, jednoduše řečeno. A to si vybral práci, která od něj vyžadovala přesný opak. "Asi to máte v rodině." Řekl jí s úsměvem, chtěl aby se necítila nijak špatně. Ať už chtěla či ne, Felix poznal změnu v jejím postoji a přišel si špatně, že to vůbec nijak zmínil. Ani její smích ho nepřesvědčil. Věděl, že teď nejspíše přemýšlela ve své hlavě o něčem, co Felix ani nemohl ovlivnit, tak jen pozoroval její tvář a čekal, jestli neuvidí nějakou změnu. Už chtěl něco zmínít o barech, když zaslechl jemu známé jméno. Hoseok. To jméno slyšel, ale právě teď nedokázal přiřadit žádný obličej k tomu jménu. A věděl také moc dobře, odkud ho slyšel. Za den slyšel desítky jmen, které psal fixou na kelímek, ale toto nebylo jedno z nich. Jung Hoseok, probliklo mu myslí. "Udělám divoký odhad a řeknu, že jsi mladší, jak já a tvůj bratr. Vypadáš tak, ale to je jedno. Jen chci říct, že jsi pořád ještě mladá, a dokud můžeš, užívej si toho, že ještě nemáš tolik věcí, o které se musíš starat. A pracovat můžeš kdykoliv, přijď do Starbucks a klidně příští týden už můžeš začít." Řekl humorně a ještě se tomu samotný zasmál. Svůj prázdný hrnek položil na kuchyňskou linku vedle sebe a přesně v ten moment pocítil známé zavibrování ve své kapse. "Promiň," omluvil se a vytáhl telefon, než ho přiložil k uchu. Vyslechl si dlouhou hlasovou zprávu, kterou mu jeho dnešní zaměstnavatel nechal ve schránce a na jeho tváři se objevil výraz nespokojenosti. Byly tam nějaké nové komplikace, se kterými Felix nepočítal. Hovor položil, ale telefon si nechával v ruce. "JaeLyn, děkuji moc za všechno, jen už bohužel budu muset jít. Někdo na mě čeká." Nevěděl, jak jinak to říci. Popošel k ní a přes rameno se podíval směrem, kterým přišel. "Těšilo mě, snad se zas brzy setkáme." Dodal k tomu ještě a už se chtěl otočit a odejít, ale vzpomněl si na svou mikinu, kterou by teď rozhodně přivítal. "Vyprovodíš mě ven?" Zeptal se místo toho, čekal, že pokud tak chtěla, aby odešel se suchou mikinou, tak mu ji nejspíše vezme.