Post by Felix Parker on Jul 7, 2018 20:03:15 GMT 1
Hráčský nick: Denda
Jméno a příjmení postavy: Felix Parker (americké)
Park Chanyeol (jeho pravé, které nepoužíval nikdy za svůj život)
Věk: 25 let.
Pohlaví: Muž
Postavení + Zaměstnání:
Jeho oficiální zaměstnání je barista v místním Starbucks, dokonce už je i Coffee Master, což pro neznalce znamená, že nejen, že umí všechny drinky dělat dokonale, ale také má vyšší plat a zaučuje nováčky. Někdy to pro něj i znamená, že je vedoucí směny. Je součástí mafie Draco, pamatoval si její ještě úplné začátky, ale sám se k ní nejdříve nepřidal, ačkoliv vždy někde mimo s něčím pomohl, pokud ho o to požádali. Avšak když se přidal, okamžitě se stal důverným ‘ochráncem’ Taehyunga, někdy i jeho poradcem.
Povaha:
I se vším, co má Felix na svém talírě, takovou normální věc jako zavražděné rodiče a většinu života plnou lží, je to poměrně veselý člověk. Byl by se propadl depresím, jak se od něj očekávalo, ale on v tom neviděl žádný smysl. Nic by mu nevrátilo jeho rodinu, proto se tedy choval někdy, jako kdyby se tato část jeho života nikdy nestala. Uměl se usmívat od ucha k uchu, nedát na sobě ani zdát, že uvnitř někde v sobě uzamkl šílenou nenávist a bolest.
Rozhodně to je člověk, který řešil velkou většinu věcí s klidem. Zbytečně se naštval párkrát za svůj život, ale nikdy to nepřineslo nic přínosného. Sice se s lidmi rval, ale to neznamenelo, že by cítil nějaké velké napjetí. Bral to tak, že prostě musel a v těch situacích si zachoval chladnou hlavu. Bylo by jednoduché se prostě naštvat a nechat své emoce jednat za něj, ale Felix prostě takový nebyl. Ani hádky ho nebavily, možná hádky mu přišly horší, jak když se s někým musel prát. Ta rozlobená slova ho kolikrát bolela více, než kdyby mu dal někdo pěstí do obličeje. Ani netušil, kde našel takové sebeovládání, ale všechno ukazovalo na jeho trénink ještě v armádě. Tam se naučil, že každá situace měla své řešení, hned několik a že to první ovlivněné emocemi, nemuselo být tím nejlepším.
K tomu všemu byl Felix i poměrně ukecaný člověk, ne ani trochu, ale opravdu dost. Prostě ho bavila komunikace s ostatními lidmi a vždy se rád zapojil do konverzace. Každý člověk nesl nový příběh a on toužil po tom slyšet alespoň jen malý kousíček z toho. Proto rád pracoval v prostředích, kde měl možnost potkávat nové lidi, raději než pozice, kde si za den akorát tak popovídá se svým odrazem. Jeho strýc vždy rád říkal, že toto měl po svém otci. To skoro až umění se hodit do řeči i s úplným cizincem. Nechtěl by o to přijít, pokud to byla jedná z věcí, kterou si mohl připomínat své rodiče. Rozhodně je jeden z těch lidí, kteří na první pohled vypadají uspořádaně a že má vždy přehled o všem, co i do určité míry je pravda, ale Felix se velmi často umí ztrati ve svých vlastních myšlenkách a ztratit pojem o čase. Někdy je dobré kontrolovat, jestli vás ještě poslouchá, protože v moment, co se jeho oči fixují někam za vás, svraští obočí, už je ztracen ve svých vlastních myšlenkách. Ještě před lety, pár lety, když se čerstvě dozvěděl o hrozné tragédii jeho rodiny, se pro své zklinění také začal věnovat básním. Něco ho na tom prostě uklidňovalo, když mohl rýmovat slova a dát jim nějaký význam. Nebyl to nijak rozrostlý koníček, ale rád si něco zapisoval do malého černého notísku, který měl obvykle vždy s sebou. Z uměleckého ohledu, Felix se naučil hrát na kytaru, když se jedno celé léto nudil u sebe doma a dodnes je to jedna z aktivit, kterou volí, pokud chce vypustit trochu páry. Ten pocit mysli, který má, když jeho prsty přejíždějí přes struny, mu dovoluje ještě více se ponořit do vlastních pocitů a všechny je vypustit při hře na tento strunový nástroj. Nechyběly mu ani takové ty věci jako empatie a podobné, přímo by se dalo říci, že toho někdy měl až moc. Zvláště, pokud jste se s ním dívali na film, Felix cítil vždy ztrapnění, jak kdyby byl on sám na plátně. Vše prožíval s charaktery filmů a knížek, že ho to někdy psychicky vyčerpává.
Historie:
Narozen v Black Hollow, ale v jeho sedmi měsících byl nucen se přestěhovat do jiné země po smrti jeho rodičů. Nikdy si toho moc ze svého rodného města nepamatoval (ovšemže, strávil tam jen sedm měsíců), ani toho moc nevěděl kvůli strýčkovi, se kterým žil skoro celých devatenáct let. Ta jedna událost, kterou si ani on nepamatoval, změnila chod celého jeho života. Jeho příbuzní ho okamžitě vzali do svých rukou a tak nějak skončil v malém městečku ve Spojených státech. Většinu svého dětství si myslel, že se ho jeho rodiče jen vzdali, protože neměli prostředky, se kterými by se o jejich malého synka postarali. Proto byly jeho vzpomínky šťastné, ještě neznal pravdu, která by tížila jeho mysl. Vždy si hrál s ostatními dětmi a nedělalo mu problém si nacházet přátelé, prostě normální dítě, jak by si jeho rodičé přáli. Vše se ale otočilo vzhůru nohama, když jednou zaslechl svého strýce na telefonu s někým mluvit právě o něm. Ta slova nikdy nezapomněl, ještě týdny je slýchaval ve svých nočních můrách, než konečně našel odvahu se zeptat, co se doopravdy stalo. Bylo to jako kdyby celý svůj život stavěl domek z karet, který jedno fouknutí seslalo k zemi. Smrt jeho rodičů nebyla normální nehoda, nebyla ani zaviněná nemocí, jeho rodiče byli zavražděni na příkaz jednoho z místních hlav mafie. Nejdřív těm slovům nevěřil, pak přišel vztek a smutek. Ze vzteku, který přebral přes celé jeho tělo, Felix se přestal ovládat. Nezvládl zpracovat to, že někde tam žil ten člověk, který dal zabít jeho rodiče. Jeho strýc viděl, že Felix potřeboval svou odplatu, ale bál se ho poslat zpět za svými kořeny. Nechtěl o něj přijít, ale nemohl ho od toho držet. Pořád ale nezvládl spolknout představu, že by ho poslal do tohoto nebezpečného města. Co kdyby tam jen vkročil a stejní lidé, co si přišli pro jeho rodiče, by si přišli i pro Felixe? Ta představa zas ničila jeho. Tak se domluvili. Pokud Felix chtěl jít a zjistit pravdu o smrti svých rodičů, musel být připraven, tak tedy v osmnácti letech se nechal naverbovat do armády a strávil tam celé dva roky. Učil se disciplíně, ale také přežítí. Nebylo nic neobvyklého, že si zrovna na většinu rvaček vybírali jeho, když tam nastoupil, byl vyhublý dlouhán, který vypadal, že by se po jedné ráně složil. Což prvních pár případů byla pravda.
Po návrátu z armády mu strýc jen jeden večer podal letenky a kreditní kartu, na které byly zkombinované úspory jeho rodičů a právě jeho strýčka. Teď už byl Felix přesvědčen, že tohle zvládne.
Black Hollow se znovu stalo částí jeho života, od svých dvaceti tam bydlel v malém apartmánu a vyměňoval jednu práci za druhou. Nejdříve to byly normální prace, jako číšník nebo prodavač, jednou pracoval i jako osobní trenér v posilovně, ale všechno mu přišlo až moc normální. Nepřišel sem s účelem žít dále tento nudný život, chtěl najít ty lidi, kteří ho připravili o rodinu a něco, cokoliv, s nimi udělat, aby mohl mít klid. Náhodou se zapletl do cesty nějakému agresorovi, který chtěl Felixovu peněženku, ale jeho reakci překvapila obě partie. Bylo to jako, kdyby se Felix přímo narodil, pro to aby lidem lámal nosy a vykrucoval končetiny těla. Ta noc skončila překvapením pro oba z nich, pro útočníka tím, že neočekával, že ten barista ze Starbucksu by měl jakoukoliv zkušenost se sebeobranou a pro Felixe tím, že zjistil, že ho tohle bavilo více než dělat latte art. Začal brát menší zakázky, při kterých si tuto radost dále rozšiřoval. Když kdokoliv měl nějaký nesplacený dluh a někdo si najal Felixe, aby je buď k tomu člověku přitáhl, nebo je jen lehce vystrašil. Musel si pokaždé říkat, že takhle ubližoval špatným lidem, aby ho neužírala vina. Mohl se sice mlátit s lidmi, jak se chtělo, ale při každé ráně, se prostě cítil špatně, ale ten přínos peněz a někdy informací, mu za to stál. Takhle fungoval skoro tři roky, přes den naléval kafíčka a čaje, v noci se výpořádal s kýmkoliv po něm chtěli.
Ve svých dvaceti čtyřech letech už si na ulicích udělal mezi gangy menší pověst, nebylo to jen jednou, co se za ním nějaký obrátil, ale nikomu z nich nevěřil. Všichni mohli být potencionální vrahové jeho rodičů, až na jediný z nich. Draco, který tehdy ještě ani neexistoval. Jeona Taehyunga poznal hned po příjezdu do města, tehdy vše začínalo a byl to poměrně malý gang. Felix se s ním tolik nedružil, ale pomáhal tomu mladíkovi, který stejně jako on, toužil po pomstě. Proto se k němu po pár měsících i přidal, protože věděl, že jim mohl věřit všem více, než těm ostatním, kteří ani neměli tušení, kdo Felix byl. S jeho anglickým jménem ho ani nepoznali a tak to musí zůstat, dokud Felix nezajistí klid své duši a nezbaví se toho člověka, co si před dvaceti pěti lety dovolil zabít jeho rodiče.
Bonus: při jedné ze svých rvaček s jednou velmi nespolupracující slečnou (ženy nebil, ale ona ho nechtěla nechat jí odnést) měl tu smůlu, že ho zasáhla přímo do pravého oka. Nejdříve mu oko na pár dní zrudlo a on viděl rozmazaně, ale myslel si, že to se brzy uzdraví, ale jeho stav se jen asi na den zlepšil, než mu došlo, že viděl hůře. Vše začalo být více rozmazané, tak si myslel, že by si měl jen pořídit brýle, než mu u doktora bylo řečeno, že pomalu ztrácel zrak v řečeném oku. S přibývajícími měsíci si Felix zvykl, že se mohl spolehnout už jen na jedno své oko a svůj sluch.
Vzhled:
Řeklo by se, že nevyčníval z davu, ale to nebyla úplně pravda. Felix měřil něco kolem 187/193 (prej ale možná má kolem 190 so like yes, i'd beliebe it)ntimetrů s tím, že se už dlouhé léta neměřil a někteří mu to moc nechtěli věřit, protože chlapec vždy působil, jako kdyby by byl ještě vyšší. Jeho postava je hubená, ale je na jeho rukou vidět, že strávil nějaký ten rok v armádě a stejně tak i na zbytku jeho těla, jednoduše má svaly, ale není to přehnané. Má stejně tak i poměrně široká ramena. Dá se také hned všimnout, že Felix je oproti svému jménu, korejského původu a jeho snad nejoblíbenější věcí všech jsou jeho odstouplé uši, které se každou zimu vždy zbarví do červena. Další viditelnou částí by bylo jeho oko, které ztrácí svou barvu postupem času. Jelikož Felix nikomu nechce říkat, co se s jeho okem stalo, nosí kontaktní čočku v tmavé barvě stejné jako jeho levého oka, aby zakryl tuto vadu. (Zkusil pásku přes oko, nebylo to nic příjemného.) Sice jeho doktor říkal, že je ještě možnost s léčbou jeho zrak napravit, ale Felix si na to tak zvláštně zvykl, že se neodhodlal s tím ještě nic dělat. Pokud se náhodou stane, že nemá své čočky někde poblíž, nosí většinu času tmavé brýle. Barvu svých vlasů už párkrát změnil, ale teď poslední rok zůstává u černé.
Majetek:
Felix bydlí v podnájmu a moc toho nevlastní, krom věcí uvnitř toho malého bytu. Ví, že někde v tomto městě jsou věci po jeho rodičích, které mu patří, ale jelikož nikde nerozhlašuje, že pravým jménem je Park Chanyeol, tak k nim úplně nemá přístup. Před dvěma lety si díky dlouhému šetření a vydělávání trochu mimo kavárnu, mohl dovolit koupit auto. Je sice z druhé ruky a je velmi možné, že ho někdo prodal, protože v něm někoho zabili, ale Felix raději předstírá, že nic takového se nestalo a je jednoduše rád, že se nemusí všude pohybovat na nohách.
FC: Park Chanyeol
(nezajímá mě, že to nijak aestheticky nesedí, you all just need to see this cutie a pak můj špatnej photoshop toho oka, brace yourselves)
(ale ještě to není tak bad, ok, neumím photoshopovat ani hovno)
Jméno a příjmení postavy: Felix Parker (americké)
Park Chanyeol (jeho pravé, které nepoužíval nikdy za svůj život)
Věk: 25 let.
Pohlaví: Muž
Postavení + Zaměstnání:
Jeho oficiální zaměstnání je barista v místním Starbucks, dokonce už je i Coffee Master, což pro neznalce znamená, že nejen, že umí všechny drinky dělat dokonale, ale také má vyšší plat a zaučuje nováčky. Někdy to pro něj i znamená, že je vedoucí směny. Je součástí mafie Draco, pamatoval si její ještě úplné začátky, ale sám se k ní nejdříve nepřidal, ačkoliv vždy někde mimo s něčím pomohl, pokud ho o to požádali. Avšak když se přidal, okamžitě se stal důverným ‘ochráncem’ Taehyunga, někdy i jeho poradcem.
Povaha:
I se vším, co má Felix na svém talírě, takovou normální věc jako zavražděné rodiče a většinu života plnou lží, je to poměrně veselý člověk. Byl by se propadl depresím, jak se od něj očekávalo, ale on v tom neviděl žádný smysl. Nic by mu nevrátilo jeho rodinu, proto se tedy choval někdy, jako kdyby se tato část jeho života nikdy nestala. Uměl se usmívat od ucha k uchu, nedát na sobě ani zdát, že uvnitř někde v sobě uzamkl šílenou nenávist a bolest.
Rozhodně to je člověk, který řešil velkou většinu věcí s klidem. Zbytečně se naštval párkrát za svůj život, ale nikdy to nepřineslo nic přínosného. Sice se s lidmi rval, ale to neznamenelo, že by cítil nějaké velké napjetí. Bral to tak, že prostě musel a v těch situacích si zachoval chladnou hlavu. Bylo by jednoduché se prostě naštvat a nechat své emoce jednat za něj, ale Felix prostě takový nebyl. Ani hádky ho nebavily, možná hádky mu přišly horší, jak když se s někým musel prát. Ta rozlobená slova ho kolikrát bolela více, než kdyby mu dal někdo pěstí do obličeje. Ani netušil, kde našel takové sebeovládání, ale všechno ukazovalo na jeho trénink ještě v armádě. Tam se naučil, že každá situace měla své řešení, hned několik a že to první ovlivněné emocemi, nemuselo být tím nejlepším.
K tomu všemu byl Felix i poměrně ukecaný člověk, ne ani trochu, ale opravdu dost. Prostě ho bavila komunikace s ostatními lidmi a vždy se rád zapojil do konverzace. Každý člověk nesl nový příběh a on toužil po tom slyšet alespoň jen malý kousíček z toho. Proto rád pracoval v prostředích, kde měl možnost potkávat nové lidi, raději než pozice, kde si za den akorát tak popovídá se svým odrazem. Jeho strýc vždy rád říkal, že toto měl po svém otci. To skoro až umění se hodit do řeči i s úplným cizincem. Nechtěl by o to přijít, pokud to byla jedná z věcí, kterou si mohl připomínat své rodiče. Rozhodně je jeden z těch lidí, kteří na první pohled vypadají uspořádaně a že má vždy přehled o všem, co i do určité míry je pravda, ale Felix se velmi často umí ztrati ve svých vlastních myšlenkách a ztratit pojem o čase. Někdy je dobré kontrolovat, jestli vás ještě poslouchá, protože v moment, co se jeho oči fixují někam za vás, svraští obočí, už je ztracen ve svých vlastních myšlenkách. Ještě před lety, pár lety, když se čerstvě dozvěděl o hrozné tragédii jeho rodiny, se pro své zklinění také začal věnovat básním. Něco ho na tom prostě uklidňovalo, když mohl rýmovat slova a dát jim nějaký význam. Nebyl to nijak rozrostlý koníček, ale rád si něco zapisoval do malého černého notísku, který měl obvykle vždy s sebou. Z uměleckého ohledu, Felix se naučil hrát na kytaru, když se jedno celé léto nudil u sebe doma a dodnes je to jedna z aktivit, kterou volí, pokud chce vypustit trochu páry. Ten pocit mysli, který má, když jeho prsty přejíždějí přes struny, mu dovoluje ještě více se ponořit do vlastních pocitů a všechny je vypustit při hře na tento strunový nástroj. Nechyběly mu ani takové ty věci jako empatie a podobné, přímo by se dalo říci, že toho někdy měl až moc. Zvláště, pokud jste se s ním dívali na film, Felix cítil vždy ztrapnění, jak kdyby byl on sám na plátně. Vše prožíval s charaktery filmů a knížek, že ho to někdy psychicky vyčerpává.
Historie:
Narozen v Black Hollow, ale v jeho sedmi měsících byl nucen se přestěhovat do jiné země po smrti jeho rodičů. Nikdy si toho moc ze svého rodného města nepamatoval (ovšemže, strávil tam jen sedm měsíců), ani toho moc nevěděl kvůli strýčkovi, se kterým žil skoro celých devatenáct let. Ta jedna událost, kterou si ani on nepamatoval, změnila chod celého jeho života. Jeho příbuzní ho okamžitě vzali do svých rukou a tak nějak skončil v malém městečku ve Spojených státech. Většinu svého dětství si myslel, že se ho jeho rodiče jen vzdali, protože neměli prostředky, se kterými by se o jejich malého synka postarali. Proto byly jeho vzpomínky šťastné, ještě neznal pravdu, která by tížila jeho mysl. Vždy si hrál s ostatními dětmi a nedělalo mu problém si nacházet přátelé, prostě normální dítě, jak by si jeho rodičé přáli. Vše se ale otočilo vzhůru nohama, když jednou zaslechl svého strýce na telefonu s někým mluvit právě o něm. Ta slova nikdy nezapomněl, ještě týdny je slýchaval ve svých nočních můrách, než konečně našel odvahu se zeptat, co se doopravdy stalo. Bylo to jako kdyby celý svůj život stavěl domek z karet, který jedno fouknutí seslalo k zemi. Smrt jeho rodičů nebyla normální nehoda, nebyla ani zaviněná nemocí, jeho rodiče byli zavražděni na příkaz jednoho z místních hlav mafie. Nejdřív těm slovům nevěřil, pak přišel vztek a smutek. Ze vzteku, který přebral přes celé jeho tělo, Felix se přestal ovládat. Nezvládl zpracovat to, že někde tam žil ten člověk, který dal zabít jeho rodiče. Jeho strýc viděl, že Felix potřeboval svou odplatu, ale bál se ho poslat zpět za svými kořeny. Nechtěl o něj přijít, ale nemohl ho od toho držet. Pořád ale nezvládl spolknout představu, že by ho poslal do tohoto nebezpečného města. Co kdyby tam jen vkročil a stejní lidé, co si přišli pro jeho rodiče, by si přišli i pro Felixe? Ta představa zas ničila jeho. Tak se domluvili. Pokud Felix chtěl jít a zjistit pravdu o smrti svých rodičů, musel být připraven, tak tedy v osmnácti letech se nechal naverbovat do armády a strávil tam celé dva roky. Učil se disciplíně, ale také přežítí. Nebylo nic neobvyklého, že si zrovna na většinu rvaček vybírali jeho, když tam nastoupil, byl vyhublý dlouhán, který vypadal, že by se po jedné ráně složil. Což prvních pár případů byla pravda.
Po návrátu z armády mu strýc jen jeden večer podal letenky a kreditní kartu, na které byly zkombinované úspory jeho rodičů a právě jeho strýčka. Teď už byl Felix přesvědčen, že tohle zvládne.
Black Hollow se znovu stalo částí jeho života, od svých dvaceti tam bydlel v malém apartmánu a vyměňoval jednu práci za druhou. Nejdříve to byly normální prace, jako číšník nebo prodavač, jednou pracoval i jako osobní trenér v posilovně, ale všechno mu přišlo až moc normální. Nepřišel sem s účelem žít dále tento nudný život, chtěl najít ty lidi, kteří ho připravili o rodinu a něco, cokoliv, s nimi udělat, aby mohl mít klid. Náhodou se zapletl do cesty nějakému agresorovi, který chtěl Felixovu peněženku, ale jeho reakci překvapila obě partie. Bylo to jako, kdyby se Felix přímo narodil, pro to aby lidem lámal nosy a vykrucoval končetiny těla. Ta noc skončila překvapením pro oba z nich, pro útočníka tím, že neočekával, že ten barista ze Starbucksu by měl jakoukoliv zkušenost se sebeobranou a pro Felixe tím, že zjistil, že ho tohle bavilo více než dělat latte art. Začal brát menší zakázky, při kterých si tuto radost dále rozšiřoval. Když kdokoliv měl nějaký nesplacený dluh a někdo si najal Felixe, aby je buď k tomu člověku přitáhl, nebo je jen lehce vystrašil. Musel si pokaždé říkat, že takhle ubližoval špatným lidem, aby ho neužírala vina. Mohl se sice mlátit s lidmi, jak se chtělo, ale při každé ráně, se prostě cítil špatně, ale ten přínos peněz a někdy informací, mu za to stál. Takhle fungoval skoro tři roky, přes den naléval kafíčka a čaje, v noci se výpořádal s kýmkoliv po něm chtěli.
Ve svých dvaceti čtyřech letech už si na ulicích udělal mezi gangy menší pověst, nebylo to jen jednou, co se za ním nějaký obrátil, ale nikomu z nich nevěřil. Všichni mohli být potencionální vrahové jeho rodičů, až na jediný z nich. Draco, který tehdy ještě ani neexistoval. Jeona Taehyunga poznal hned po příjezdu do města, tehdy vše začínalo a byl to poměrně malý gang. Felix se s ním tolik nedružil, ale pomáhal tomu mladíkovi, který stejně jako on, toužil po pomstě. Proto se k němu po pár měsících i přidal, protože věděl, že jim mohl věřit všem více, než těm ostatním, kteří ani neměli tušení, kdo Felix byl. S jeho anglickým jménem ho ani nepoznali a tak to musí zůstat, dokud Felix nezajistí klid své duši a nezbaví se toho člověka, co si před dvaceti pěti lety dovolil zabít jeho rodiče.
Bonus: při jedné ze svých rvaček s jednou velmi nespolupracující slečnou (ženy nebil, ale ona ho nechtěla nechat jí odnést) měl tu smůlu, že ho zasáhla přímo do pravého oka. Nejdříve mu oko na pár dní zrudlo a on viděl rozmazaně, ale myslel si, že to se brzy uzdraví, ale jeho stav se jen asi na den zlepšil, než mu došlo, že viděl hůře. Vše začalo být více rozmazané, tak si myslel, že by si měl jen pořídit brýle, než mu u doktora bylo řečeno, že pomalu ztrácel zrak v řečeném oku. S přibývajícími měsíci si Felix zvykl, že se mohl spolehnout už jen na jedno své oko a svůj sluch.
Vzhled:
Řeklo by se, že nevyčníval z davu, ale to nebyla úplně pravda. Felix měřil něco kolem 187/193 (prej ale možná má kolem 190 so like yes, i'd beliebe it)ntimetrů s tím, že se už dlouhé léta neměřil a někteří mu to moc nechtěli věřit, protože chlapec vždy působil, jako kdyby by byl ještě vyšší. Jeho postava je hubená, ale je na jeho rukou vidět, že strávil nějaký ten rok v armádě a stejně tak i na zbytku jeho těla, jednoduše má svaly, ale není to přehnané. Má stejně tak i poměrně široká ramena. Dá se také hned všimnout, že Felix je oproti svému jménu, korejského původu a jeho snad nejoblíbenější věcí všech jsou jeho odstouplé uši, které se každou zimu vždy zbarví do červena. Další viditelnou částí by bylo jeho oko, které ztrácí svou barvu postupem času. Jelikož Felix nikomu nechce říkat, co se s jeho okem stalo, nosí kontaktní čočku v tmavé barvě stejné jako jeho levého oka, aby zakryl tuto vadu. (Zkusil pásku přes oko, nebylo to nic příjemného.) Sice jeho doktor říkal, že je ještě možnost s léčbou jeho zrak napravit, ale Felix si na to tak zvláštně zvykl, že se neodhodlal s tím ještě nic dělat. Pokud se náhodou stane, že nemá své čočky někde poblíž, nosí většinu času tmavé brýle. Barvu svých vlasů už párkrát změnil, ale teď poslední rok zůstává u černé.
Majetek:
Felix bydlí v podnájmu a moc toho nevlastní, krom věcí uvnitř toho malého bytu. Ví, že někde v tomto městě jsou věci po jeho rodičích, které mu patří, ale jelikož nikde nerozhlašuje, že pravým jménem je Park Chanyeol, tak k nim úplně nemá přístup. Před dvěma lety si díky dlouhému šetření a vydělávání trochu mimo kavárnu, mohl dovolit koupit auto. Je sice z druhé ruky a je velmi možné, že ho někdo prodal, protože v něm někoho zabili, ale Felix raději předstírá, že nic takového se nestalo a je jednoduše rád, že se nemusí všude pohybovat na nohách.
FC: Park Chanyeol
(nezajímá mě, že to nijak aestheticky nesedí, you all just need to see this cutie a pak můj špatnej photoshop toho oka, brace yourselves)
(ale ještě to není tak bad, ok, neumím photoshopovat ani hovno)
